PARKING - NO PARKING

Jedním z místních specifik, které je vždy vděčným temátem pro pobavení a rozčilení, je systém parkování v Montrealu. Ten, kdo místní pravidla vymyslel, byl asi Francouz (francouzští čtnáří prominou) a měl zřejmě za cíl za a) pochopitelně získat co nejvíce peněz od hlupáků, kteří již půl kilometru před parkovacím místem a půl kilometru za nesledují bedlivě všechny značky, a za b) odradit lidi od řízení a za c) provest test inteligence na řidičích. Skutečně, správně zaparkovat je znamením vysokého IQ. Proč? Jedna značka občas neguje značku půl metru před vámi, je třeba si všímat, co je za den v týdnu, jaký je měsíc, atd. A především, ulice se zde pravidelně myjí. To je moc fajn, ale je to každý týden, v určený den a určeném časovém rozmezí a střídavě na jedné a druhé straně silnice. V zimě se čistí jindy, včetně odvozu sněhu. Takže značky mají uvedeou platnost dle měsíců v roce. Potom jsou z neznámých důvodů ještě třeba 2-3 dny v týdnu např. od 9-17h, kdy se opět na některých místech nesmí stát. Navíc se nesmí stát 3 m před a 3m za hydrantem. Jenže těch je tu tolik, že je půlka ulice nepoužitelná. Jsou tu proto, že domy jsou dřevěné a riziko požáru je hodně vysoké (navíc, pokud elektřina vede ve dřevě a elektrické krabičky jsou ve vykotlaném prostoru v prknech...jako u nás doma) Také ve všech domech je detektor kouře, což jsem zprvu považovala za luxus, ale také již chápu. Na některých místech lze stát 2-3-4 hodiny, některá jsou vymezená pro lidi, bydlící v dané oblasti. Některé značky si odporují, druhá někdy neguje první. V jedné ulici na jedné straně může být na několika metrech několik značek s jinými možnostmi parkování. Na většíně křižovatek ve měste se nesmí odbočit vlevo, na některých je to možné, ale ne ráno od 7-9h a jiných to jde až po 22 hodině. Takže když takhle hledáte místo před školou, nic nenajdete, nemůžete odbočit nebo se otočit a čtete celou tu literaturu na křižovatkách, to by člověka trefil šlak. Na křižovatkách je také pro našince neobvyklé, že na všech 4 stranách jsou STOPky. Poprvé, když jsem to viděla, mi to připadalo komické a jako dosti neřešitelná situace. Ovšem funguje bezvadně. Kdo dřív na křižovatku přijede, ten dřív jede. Musím se ale přiznat, že než jsem poprvé vyjela, přepadla mě hrůza při představě, jak budu sledovat, kdo kdy přijel, kolik je hodin, kolikátého je a ještě koukat, kam mám vlastně v neznámém městě jet. GPS je fajn, ale v krizových situacích mě většinou podrazí a zamrzne (viz. cesta s dětmi z Paříže do Phy a zablokovaný GPS v jediném momentě, kdy jsem po něm chtěla radu, kdy vyjet z pařížského periferiku). Takže jezdím s mapou a člověk alespoň trénuje hlavu a udělá si reálnou představu o městě. Také se nesmí na mnoha větších silnících odbočovat vlevo. Nejřív jsem to moc neřešila vesele si odbočovala vlevo před školou do uličky, kde jsem většinou našla místo. Asi měsíc jsme to takhle praktikovali. Až jednou takhle stojím s autem a čekám před přechodem u školy, až paní převaděčka převede děti. Blikám, abych naznačila, že odbočuji vlevo a najednou mi někdo zabušil na okénko spolujezdce. Nejdřív jsem se vyděsila, že jsem někoho předtím přejela a jde mi vynadat, ale byl tam policajt, který se dost ošklivě tvářil a řekl mi, zda jsem si ještě nevšimla, že tady je zákaz odbočování. Tak jsem jela dál, ovšem v dalších asi 7 ulicích to opět nešlo, doprava byl park, takže také nic, a tak jsme odjeli asi 1,5 km od školy. Vzhledem k tomu, že je mým zvykem nejezdit nikam zbytečně brzy, už začínalo být pozdě. Tak jsme se naštvali a otočili se, nikdo nás neviděl a pak Esther musela běžet do školy kus sama. Od té doby parkuju jinde. Musím také zmínit, jak velkou radost mi udělalo zjištění (a pak i oficielní potvrzení), že si budu muset udělat nový kanadský řidičský průkaz. Mnoho zemí, mj. i Turecko, má uznanou reciprocitu a ř.p. se pouze vymění, bohužel našinec si tím musí projít. Takže já, které se sem tolik chtělo, budu muset po téměř 20 letech řízení dělat zkoušku a Guillaumovi jej během 10 min. uznali jeho francouzské ř.p. Jen údajně „není k sehnání“ oficielní kniha silničních pravidel, takže to bude zase anabáze – jako ostatně s mnoha věcmi. O tom jak není k sehnání všeobecný lékař zase příště... Překvapilo mě, že na dálnicích je max. povolená rychlost 100 km/h, což je na tak velkou zemi a tak velké vzdálenosti málo. Všichni ale jedou tak 120, což je prý tolerováno. Pravdou je, že ploužit se 300 km jako tento víkend do Quebecu je otrava. Jo a značky uvádějí rychlosti v km/h, a ne v mílích. V obchodech jsou ale váhy uváděny velkým písmem v librách (a malinkým v kg), takže při několika prvních koupích zeleniny jsem byla u kasy zprvu překvapená, že to stojí 2x tolik než jsem myslela.

CO NOVÉHO A JAK TO CHODÍ VE ŠKOLE

Čas běží a jako začínající blogařka si uvědomuji, že nepravidelné zásobování blogu může vést ke ztrátě zájmu čtenářů. Tedy, ne že bych si kladla za cíl dvakrát denně vkládat vtipné glosy, ale jednou za 14 dní je fakt málo. Občas srovnávám náš ani ne roční pobyt v Itálii s pobytem zde teď a i když je to jen pár let, přeci jen technické možnosti jsou nesrovnatelné. A také popularita blogů. Ve škole dětí je poměrně dost lidí, kteří jsou ve stejné situaci jako my. To znamená, že tu jsou nově, na dobu omezenou, manželé pracují a ženám se sem moc - většinou vůbec - nechtělo – zejména těm z jihu Francie, které mají úplně paranoidní strach z místní zimy. A zatím alespoň 50 % z těch, se kterými jsem se skamarádila, si již nějakou dobu vede své blogy. No jo, jsme daleko, odstřižený od všeho, co jsme si dosud vybudovali, dojmů je mnoho, spoustu toho je jinak než je člověk zvyklý, manželé jsou pryč celý den, vlastně víc než dřív a nechce se jim ty naše řeči poslouchat, kamarádky jsou taky daleko, navíc s časovým posunem a po čase by je to asi taky nudilo. Holt internet neřeší, co tam píšeš a doufáš, že si ty stesky občas někdo přečte a morálně tě na dálku podpoří. Asi za nejdůležitější považuji, že jsme se za tu dobu, co tu jsme, skamarádili s několika sympatickými lidmi. Většinou je to tak, že se skamarádíme s maminkami ve školce a po prvním oťukání, kávičce a odpoledním hraní s dětmi přizvem i manžele. Děti jsou v podobném věku a tak už jsme absolvovali mj. už i hromadnou oslavu zářijových narozenin u nás doma. Ale prstíčkem hrabu po zahradě v Třešňové, kam se daly děti vypustit a po grilu a zimní zahradě. Alespoň nás to donutilo ve zrychleném tempu douklidit dům po stěhování. Takové ty UFO – neboli těžko ukliditelné věci, které na nic nejsou, ale stejně je člověk nechce vyhodit, co kdyby se někdy hodily – jsme alespoň naházeli do igelitek a asi je z nich vyndáme po dalším stěhování... Snažíme se ještě co to jde užít poslední dny relativního tepla, přes den tu zatím je kolem 20 stupňů. Zakoupila jsem na stará kolena brusle a tak můžu do auta nastrkat 2 kola dětí a nějaký dopravní prostředek i pro mě. Zatím si netroufnu vyjet od baráku – je tu buď kopec nebo lehký klesání a to by mě děti neubrzdily, ale když se trochu popojede autem, tak jsou moc pěkný cyklo- a bruslo- stezky. Musím ale děti trochu nutit na vyvětrání, protože jsou přeci jen trochu unavené a cestou ze školy, kdykoliv se ptám, co by chtěly dělat, mi hlásí, že si chtějí hrát doma. Jsou dost „nevyhrané“. Slíbíla jsem popsat trochu víc, jak vypadá jejich škola a co tam dělají. ŠKOLA Ráno škola začíná v 8,50 h a děti je možné tam přivést již od 8,00h. Dřív není ani družina ani nic jiného. Já zatím mám co dělat, abychom tam byli včas na těch 8,50h, ale v mezičase od 8-8,50 jsou děti venku na školním hříšti – za jakéhokoliv počasí ! Tam za dohledu učitelek čekají na 1.zvonění. Na tuto dobu přicházíme my...Celý pozemek školy je (teoreticky a většinou i prakticky) zavřený a obehnaný drátěným plotem. Ráno se vchází několika možnými vchody v tomto plotě, děti si sundají tašky a seřadí je spolu s lunchboxy (izotermické tašky na oběd, který jim matky dělají – má noční můra) na zemi před vchodem do budovy, kterým posléze půjdou do svých tříd. Poté děti z prvního stupně běží (Esther běží, ale ti co chodí včas jdou...) na hřiště, které je rovněž znovu obehnáné plotem a kde se připojí k ostatním dětem. Jakmile poprvé zazvoní, seřadí se jeden za druhého podle tříd, učitelka si je spočítá a na druhé zvonění jdou jako husičky - asi 10 m, pak je to houf..- ke vchodu do školy, kde si dají na záda tašku, vezmou luchbox a jdou do tříd. Děti učitelce tykají a říkají jménem. Ve třídě mají vzadu koutek, zatažený záclonkou, kam si můžou třeba jít číst či relaxovat, když už mají hotový úkol. Když je hezky, jdou někdy o přestávce kolem 10hod na chvíli ven, v 11 hod mají oběd. Naprostá většina dětí jí jídlo, připravené v luchboxu, ačkoliv škola byla vyhlášena jako jedna s nejlepší jídelnou v Quebecu!! Nakonec jsem nevydržela a Esther přihlásila 2x týdně na obědy do jídelny – naštěstí je ve škole vše v počítači, tak jsme se podívaly, které dny a kdo ze třídy chodí do jídelny a tak tam chodí celkem 3 holčičky ze třídy. Každopádně příprava jídel do lunchboxu nás nově etablované matky dost zaneprázdňuje a stresuje. Jednak vymyslet něco, co NENÍ jen pořád dokola sendvič se šunkou, co bude dětem chutnat, i když je to studené, co se smí (nesmí jogurty, přesnídávky..), co není hnusné z předchozího dne nebo není nutné vařit ráno hodinu. Teď jsem zakoupila termosky a dávám tam teplý jídla. Děti tvrdí, že to je ještě docela vlažný. Fuj.. Nedovedu si moc představit, že by Filip (ve školce není možnost jíst v jídelně vůbec!) v zimě, kdy je min. 20 pod nulou, jedl jen studený chleby se šunkou. Asi založíme stránky, kam by matky dávaly své nápady na obědy do tašky. Pokud jedí z luchboxu, obědvají v tělocvičně, kam se pořád instalují a odinstalovávají stoly a lavice. Celá škola se takto vystřídá na etapy. Po škole se v tělocvičně odehrává i družina. Taky to tam na stole podle toho vypadá... Po obědě jdou děti na cca 30 min.ven. Poté se vrátí do tříd a odpoledne se učí spíše méně náročně věci a víc malují. Zpočátku jsem se pořád pídíla po nějakém rozvrhu, ale na třídní schůzce jsme se dozvěděli, že tělocvik je ve středu a ve čtvrtek a v pátek, že jdou do školní knihovny a máme jim připomínat, že mají vrátit knihu (což jsem si pochopitelně zapsala, ale v pátek nepřipomněla, den předtím si tu knihu prohlíželi s Guillaumem a tak si Estherka chudák nemohla vyměnit knihu a dostala jsem vynadáno). Jinak žádný pevný rozvrh není, učitelka si program upravuje dle aktuálního tématu, nálady dětí, někdy prodlouží čtení, zkrátí psaní, atd. Každopádně hned zkraje mají většinou matematiku a psaní. Škola končí v 15,00 hod, kdy učitelky vyvedou děti ven z budovy školy - zase úplně jinými dveřmi než ráno, což mě v prvních dnech mírně znervozňovalo. Ne všechny první třídy vlejzají a vylejzají stejným vchodem, logika neznámá... Tam už čekají rodiče a rozebírají si děti. Velký problém je ale ten, že do školy musím autem a tudíž i musím zaparkovat. Do dvou ulic, kudy je přístup do školy, je zákaz vjezdu a takže ani nelze zvolit variantu, že bych na Esther čekala a ona jen vyběhla. Každopádně pak musím stejně pro Filipa a ten sám vybíhat nemůže. O prakování a změti značek, upravujících možnosti parkování někdy příště... ŠKOLKA Filípkova školka začíná v 9,10 a děti do ní lze vodit od 8,30h. Je to vlastně stejná škola jako Estherčiná, jen jiný vchod, neboť tady se již školce říká škola a výuka je zajištěna od 4 let do maturity. Také tady se děti hromadí nejdřív venku na svém hříšti, školka i s hřištěm je obehnaná opět drátěným plotem. V 9,00 paní učitelka zazvoní na zvoneček, děti z 2 tříd „velkáčů“ se nahrnou dovnitř, kde si v chodbě, která je zárovň tělocvičnou, sednou do řady za sebe podle tříd, učitelky si je přepočítají a jdou do tříd. V 9,10 hod – to samé ale s čtyřletými mrňousy. Filipa nám do školky naštěstí vzali, ač mu ještě 4 nejsou, ale ačkoliv zpočátku občas bulel – a nebyl sám – věkový rozdíl není vidět. Ráno Filipa předávám paní učitelce, která stojí venku u branky v plotě u školky. Filip jde dál dovnitř sám, odnese svůj lunchbox do jídelny a pak jde zase ven, čekat až zazvoní zvonek pro malé oddělení. Mimojiné už po měsíci Filip do češtiny motá hodně francouzských slov - nejvtipnější mi přijde v této souvislosti právě věta, že paní učitelka „zvonila zvonečkem“ - v jeho podání „sonila na cloche“. Pro nefrancouzštináře: prostě přidal českou koncovku minulém čase k francouzskému slovesu, českou předložku „na“ a francouzsky zvoneček. Nechci ani pomyslet na to, jaké to bude za rok, za dva....... Školka má mnohem pravidlenější a více školní režim, než na co jsme byli zvyklí v Česku. V malém oddělení to ještě není tak hrozné, ale předkoláci se učí psát, číst, počítat do 20. V podstatě to, co u nás v 1. třídě... Filip má 2x týdne organizovaný tělocvik s tělocvikářkou!! Ze zcela evidentních důvodů ztráty času se děti nepřevlékají do cvičebních úborů. Tak, teď jsem musela pro děti do školy a školky a jelikož zase Filip motal francouzštinu s čestinou, udělali jsme si vlastenecké odpoledne: pustila jsem jim česky pohádku, sobě jsem naladila na internetu Český rozhlas a můžu zase psát.. Každopádně Filipův program je docela náročný – v poledne už se ve školce nespí, takže je docela unavený. Zejména první týdny usínal s hlavou na stole u večeře, teď si asi už trochu zvyknul, ale ráno ho stejně denně budím – v 8 hodin!!!!A mám co dělat, nechce se mu. Když během dne zívne, tvrdí, že je to moje vina, protože jsem ho ráno nenechala se vyspat. S tím spaním bude asi po mně. Ve školce je jen jedna paní učitelka celý den. K ruce má ještě tzv. vychovatelku nebo něco v tom smyslu. Ta jí pomáhá s přípravou, nebo s roztříděním věci, které děti dělaly, zdobí nástěnku, dohlíží na skupinku dětí, která zrovna nedělá něco s učitelkou, připravila třeba jmenovky s fotkou dětí – měly je zpočátku, aby je učitelka oslovovala jménem, teď je mají na krku, když jedou na výlet. Pak dohlíží ještě s nějakými stážisty při obědě, kde zase není paní učitelka. Mimojiné i ve škole je specielní dohlížitel v kantýně a ne paní učitelky. Mají bezvadné nápady, vše je takové promyšlené : nemalují si jen tak, ale obrázek má vždy nějakej smysl, nebo např. kolem obrázku namalují jakoby rámeček, kde se střídá kolečko a křížek a třeba trojůhelník (=řada). Teď jsme zase doma připravovali takový sešit o Filipovi: paní učitelka každému založila sešit, kam se mají lepit fotky dítěte, jeho sourozenců, co dítě zajímavého dělalo, nalepit třeba vstupenku z nějaké zajímavé akce. Jde o to, aby o tom dítě potom ostatním vyprávělo, učitelka se o dítěti víc dozvěděla a měla nějaké téma, o kterém se třeba i nemluva rozmluví. I jiné věci mě zaujaly. Např. Filip si jednou narazil trochu koleno, když za mnou běžel v šatně, tak jsme si šli pro led. V mrazáku měli jednotlivé ledíky zabalené ve folii, připravené k užití. Školka už absolvovala také dopolední výlet autobusem do minizoo. Aktivně jsem se nabídla jako doprovod – jednak jsem chtěla víc vidět, jak to funguje, jaké jsou děti, jak se chová paní učitelka, poznat jiné maminky – neboť jsou vždy 4 maminky na třídu –paní vychovatelka zřejmě nemá na výlety dostatečnou aprobaci. Najdřív mě fascinovala užásná věc : možná asi jen v disciplinovaných zemích jako zde. Děti hezky v řadě šly od školky asi 100m k zaparkovanému autobusu, který stál u hlavní silnice, maminky hlídkovaly podél. V momentě, kdy se děti objevily v zorném poli řidičky (!). ta zapnula blinkry, po straně autobusu do ulice se vyklopila cedule stop s blikačkou a nastal totální klid. Všechna auta v okolí se zastavila a zůstala stát do chvíle, než všechny děti nastoupily a řidička zase blinkry vypnula. Auta se zastavila tak 10m od busu. Ani nechci vědět, kolik by byla pokuta, pokud by člověk nezastavil, protože bychom si toho my ze zemí s menší disciplínou (zejména Francie, ale i Česko) asi ani nevšimli. Ale tady holt vědí, že pokud je někde žlutý school bus, je třeba být mimořádně opatrný. Učitelka je fajn, je to Francouzka, která prchla z Francie dobrovolně, žije tu už delší dobu, je vtipná, hodná, ale dostatečně přísná a zas tolik moc se s dětmi nepáře. Oni tady ty učitelky nejsou moc za hodný náhradní maminky nebo babičky, ale za přátelský učitelky. Ve škole jsou velice dobře zorganizované mimoškolní aktivity, které škola prostřednictvím najatého pána organizátora nabízí. Na začátku roku jsme dostali seznam aktivit dle věku dětí (od piána, baletu, přes počítače-od 1, třídy, divadlo, až po cirkusové aktivity a kroužek malých vědců i pro předškoláky). Pochopitelně ale kdo dřív přijde, ten dřiv mele, a protože bylo k přihlášce nutné přidat šek, což jsme ještě neměli, tak jsme mleli později a už toho tolik nebylo. Škola rovněž zajišťuje odpolední družinu, která se odehrává buď venku či v tělocvičně, jak již bylo řečeno. Pokud rodič chce, aby dítě zároveň dělalo úkoly či se doučilo něco z výuky, je třeba si zaplatit kroužek „dělání úkolů“. Co se týče tahání peněz z rodičů, to je také celkem dobře propracované. Platba za družinu je po ¼ hodinových úsecích a nedej bůh, aby člověk přišel pozdě, neboť pokuta je 2x dražší než cena za tu ¼ hodinku. Družina funguje do 18hod. ORGANIZACE VE ŠKOLE Jednou jsme něco řešili s paní, která organizačně zajišťuje chod družiny, jídelny atd a opět jsem byla fascinována organizací – nejde jen o peníze, ale o propracovanou organizaci. Po škole některé děti přecházejí do družiny či kroužků a některým se prostě nechce. (Děti z prvního stupně jsou učitelkou dovedeny až na místo.) Tak se prý někdy „známe firmy“ po cestě po škole ztratí a nedojdou do družiny či na kroužek. Družinová učitelka ověřuje stále stavy dětí a pokud počet nesedí či dítě není, vysílačkou volá výše uvedené dámě, která v počítači ověřuje, zda nedošlo v daný den k nějaké změně a opět vysílačkou provolává jiné lidi a učitele u východu ze školy a hledají až dítě najdou. Oni tady totiž pořád opakují dokola, jak je pro ně bezpečnost dětí důležitá. Sice nějaké mezery bych jim našla a únikové cesty bych jako školák našla, ale jinak se snaží. Asi před rokem někde v Quebeku nějakej šílenec prý vzal nějaké děti jako rukojmí. Dokonce měli i bezpečnostní cvičení, trénovali schovávání pod stoly proti střelci a únikové cesty pro případ požáru či jiného nebezpečí. Škola je podkutaná tunelem, který spojuje jednotlivé budovy mezi sebou. Je to zejména kvůli přesunům v zimě, aby se nemuseli ani učitelé ani děti neustále navlíkat do 10 vrstev. Je to něco ve stylu spojených podzemních nákupních centrer a metra a tzv uliček v centru Montrealu. Minulý týden tu měli celodenní akci „Journée du Pacifique“ – všichni jsme si mysleli, že jde o Den Pacifiku, neboli Tichého oceánu a moc nám nešel do hlavy smysl akce. Šlo ale o Den pacifismu, neboli výuky k míru a mírovému řešení konfliktů. Vzhledem k národnostnímu mixu dětí ve škole, je to záslužná akce, ale chtělo by to mít povinně v osnovách na celém světě a zejména v určitých oblastech světa. Děti se oblíkly všechny do modrých a bílých obleků a něco jim vykládali. Pak si společně zvesela zatančily na hřišti, ve třídě si vystřihly holubice míru a šlo se domů. Tam jsem je profackovala a bylo po pacifismu (ba ne, to je tu trestné...). Ráno, když jdou děti do školy, alespoň dvakrát týdně stojí u branky pan ředitel a nejdříve zdraví rodiče a opakuje stále dokola, že za plot už by měly jít děti samy – z důvodu bezpečnosti, aby se tam nemotalo moc dospělých a ty, co jdou pozdě zase upozorní, že takto ne. Ve škole funguje velmi aktivní Sdružení rodičů, jehož aktivity jsou celkem běžné, ale i Nadace školy, která naopak funguje velmi dobře, tahá z rodičů, kteří již tak za školů platí nekřesťanské peníze, zdroje na různé projekty. Většinou ale velmi smysluplné – různé opravy, úpravy, nové vybavení atd. Škola dětí se jmenuje Marie de France, je to soukromá necírkevní škola uznaná kanadským ministrstvem školství, ale jede podle francouzského výukového plánu ve francouzské francouzštině. Jinak je zda školství rozdělené na věřejné v quebecké francouzštině – s nepřiliš valnou reputací, veřejné v angličtině – s trochu lepší reputací, veřejné bilingvní – kam ale mohou z nepochopitelných důvodů chodit jen děti rodičů, z nichž alespoň jeden je z anglofonní země, či může dokázat, že sám studoval v angličtině, nebo děti cizinců, kteří mohou prokázat, že zde jsou na dobu omezenou. Tyto školy mají velmí dobrou pověst, ale celý tento restriktivní systém svědčí o skutečně vřelých vztazích mezi frankofonním a anglofonním obyvatelsvem. Pak jsou školy soukromé, zejména v našem okolí jsou prý ty nejdražší, které jsou většinou církevní, nebo dřív církevní byly a pak je prodali a jsou už jen soukromé. V těch se ve většíně případů nosí uniforma a bývají i jen holčičí a jen klučicí, ale to asi není nic nového pro ty, co znají anglické poměry. Vtipné jsou puberťačky, které nosí uniformní modro-zelené kárované sukně ohrnuté v pase tak, až už se to ani nedá nazvat minisukně. Jako absolvent ruské školy v uniformě je velice dobře chápu, alespoň v něčem tu uniformitu obejít a odlišit se... Ale v zimě jim musí být kosa. V naší škole uniforma naštěstí není, na to je škola moc francouzská, ale nevim nevim, jestli bych to snesla podruhý v životě, ač už by se mě to netýkalo osobně... Každopádně jsme s ní velice spokojení, Esther docela už dohnala své jisté zpoždění v psaní, čtení, které je ve francouzštině úplně jiné než v češtině, protože není fonetické, ale spíš vizuelně zapamatovávací s určitou mírou slabikování, celkem zvládá, matematiku taky, našla si nějaké kamarádky a dnes hlásila, že chlapeček Alexandre uní říct ahoj a já jsem Alexandre, protože prý jeho babička a dědeček jsou z Česka. Tak to je novinka a budu muset vypátrat, co jsou jeho rodiče zač. KRAJANÉ Mimochodem občas na nějaké Čechy narazím : asi 2. den, co jsme tu byli, jsme s dětmi šli kousek od nás po takové obchodní třídě a a povídali si a ze zahrádky od McDonaldu na mě někdo volá dobrý den. Byl to sličný muž (zajímavé zaměstnání : sportovní masér)v mém věku s 2 dětmi, který prý sem utekl s kamarádem v r. 88 a oženil se tu s nějakou Jamajčankou. Děti ovšem česky nemluví. Tak uvidím, jestli mě někdy nechytnou záda... Pak zase se k nám hlásila Česka opět v mém věku ve zmrzlinárně, s 2 dětmi, která se sem přivdala, pak rozvedla, pak zase vdala za Egypťana, děti česky nemluví. O víkendu jsme se známými ze školky byli na nějaké architektonické výstavě s ateliérem pro děti a zase se ke mě hlásily 2 české ženské v mém věku s dětmi. Ty tady žijí se svými českými muži, ale víc nevím. Ty naštěstí s dětmi mluvily česky. Pak z nich vylezlo, že se znají s Romanou, což je zase Česka, kterou jsem přes internet v Montrealu vypátrala já. Jelikož je jich tu jako šafránu, vždy si s vlasteneckým nadšením vyměňujeme telefony. To Guillaume s Francouzy, které potkáváme moc nemůže, protože se k sobě moc nehlásí a taky nejdou moc rozpoznat. Čechů je tak málo obečně, že se vždy k sobě hlásí. Je tu několik údajně etablovaných několi českých či československých spolků, Sokol, který je hodně církevně založen a moc česky se tam už nemluví, ale ještě jsem je nekontaktovala. Většina kanadských Čechů ale stejně není ve frankofonních oblastech Kanady, ale anglofonních. A navíc dle publikací, co jsem viděla, je Česko už jen nějaká virtuální zidealizovaná země á la 1. republika. V jedné publikaci např. bylo všude špatně jméno V. Havla.. Jak tak poslouchám to rádio, tak je to takový zmatečný: hlásí mi tu předpověď počasí, která mě trochu mate, říkají, že je 2,30 h, hrají mi tu Michala Davida Diskopříběh, před chvílí zase nějaký starý písně od Zagorové, a celá ta retro móda 80. let a navíc přestava dlouhý hnusný zimy (neboť teď sháním dětem bundy a kalhoty na -30 stupňů), mi silně evokuje léta v Rusku... Tak zase příště...

Jiný kraj – jiný mrav

Konečně jsme spojeni se světem ! Máme internet i telefon. Ač by se to nezdálo, byla to celkem anabáze, která nám zabrala poměrně dost času : vyznat se nejdříve v nabídce místních provozovatelů, zjistit kdo je kdo, v technických možnostech, které se nabízejí atd...U každého jsme byli několikrát a pokaždé jsme se dozvěděli něco nového... Především proto, že všude jsou samí mlaďoši studenti, kteří jsou sice velmi milí a usměvaví, ale na vše se ptají chytřejších kolegů či volají na vlastní infolinky. Pak jsme zase zjistili, že náš dům patří mezi 1% všech domů v Motrealu, kam má technicky přístup jen jeden provozovatel, takže vlastně ani výběr nemáme. Nakonec řešení je takové, že máme internet, pevnou linku a televizi přes kabel. Pak ještě vyřešit otázku napětí v síti na 120V, neb naše vybavení z Evropy zde nefunguje bez transformátorů, a jiných zásuvek, pokud náhodou něco zvládne 120 i 240V V další fázi jsem řešila mobilní telefón, neb dle zvyku z domova je pro mě představa vyjít z domu bez mobilu téměř nemožná, měla jsem mimochodem dokonce dva... I tady platí : jiná země, vše jinak. Už při procházení se po ulici či při jízdě metrem je vidět, že lidé se koukají kolem sebe, povídají si spolu a v metru čtou noviny. Narozdíl od nás, kde se za chůze telefonuje, v restauraci se telefonuje a v metru SMSkuje. Pochopila jsem proč. Mobily jsou hrozně drahé a vlastně to ani moc mobily nejsou. Vysvětlím : zaprvé - paušál je vysoký sám o sobě, zadruhé - minuty se odpočítávají, ale nejen za čas, který člověk někomu volá, ale i pokud někdo volá vám!! Pak si hezky připlatíte 7 dolarů za zobrazení čísla volajícího, 7 dolarů za vedení schránky, 7 dolarů poplatek za připojení k síti, 1 dolar poplatek za možnost volání na tísňovou linku, 5 dolarů za zobrazení volaných a zmeškaných čísel. Ale nejvtipnější mi přijde, že pokud voláte na mobil, který si volaný koupil v jiném městě – to jest má jiné předčíslí, ale třeba je vedle vás, užitý tarif se mění na meziměstský. Takže to je vlastně takový nemobil. Shrnuto podtrženo, mám u sebe zatím pro jistotu svůj český mobil, který mi tu krásně funguje, neb naštěstí už i zde používají síť GSM a s mobilem zatím uvidím. Až budu taky mít komu volat, že... Odjezd Abych se ale vrátila k prvním dojmům: Po 14 denních srpnových prázdninách ve Francii jsem si ještě vydyndala týden v Česku, který jsem jen s dětmi strávila u našich mezi Prahou a Nouzovem. Program byl nabitý – poslední kontroly u všech možných doktorů a zejména loučení naněkolikrát s karamádkami. Bé,bé,bé. Bohužel to vše uteklo jako vždy, když by to člověk nejradši zastavil. 22.8. už se nedalo nic dělat, museli jsme se pochlapit a vyrazit směrem za oceán, s mezipřistáním v Paříži. Jako vždy, adrenalinovým situacím jsem se nevyhla. Pokud letíme všichni čtyři, není nikdy problém, pokud jsem s dětmi sama, vždy se něco najde... Už na letišti v Praze jsem musela před zraky ostatních cestujících přezabalit naše totálně napěchované kufry, neb jsem překonala povolenou váhu na jedno zavazadlo. Sice jsem mohla mít víc kil celkem (neb za oceán se toho může vláčet víc – což jsem si - jak otec trefně poznamenal - mohla ověřit dříve...), ale méně na každou tašku, kterých už jsem stejně neměla víc, jenže tašky už tak praskaly ve švech, takže jsem nevěděla kam rozmístit a narvat asi 7kg. Takže velká panenka sem, malá tam, narychlo dokoupený CD obalit svetrem, aby nekřuply, atd atd., knížečky, vymalovánky, samolepky, lízátka, bonbony hlavně ssebou do letadla na 10 hodinou cestu. Pak už slzavé údolí s našima a klapka. Do Paříže jsme doletěli včas, beze stresu jsme se přemístili na správný termínál, kde jsme byli 1h před odletem. Nemohla jsem ale zaboha najít odbavovací přepážku do Montrealu kvůli vydání palubní vstupenky. Když už jsem začala pochybovat o svých schopnostech najít č. 5, optala jsem se nějakých letištích zaměstnanců, kudy že na Montreal. K mému úžasu mi sdělili, že přepážka je již 15 minut zavřená a odbavování skončilo. Šmitec. Tak jsem se nedala a začala říkat, že tu máme jen mezipřistání a jdeme rovnou z letadla, atd., tak ať si hergot zapnou počítač a ty pitomý palubenky mi vytisknou. Je to ovšem nezajímalo, byrokraty francouzský, suše mi sdělili, že to prostě už nejde, nástup je uzavřen a příští letadlo letí večer, ať si zkusim přehodit letenky a odkráčeli. Sice jsem X-krát Guillaumovi říkala, že se klidně může stát, že mi letadlo z Prahy náhodou uletí, ale ve chvílí, kdy se mé ironické výhrůžky začaly měnit v Paříži v realitu, už mi to tolik vtipné nepřipadalo. Tak jsem obě děti, panenu, dva ruksaky a dva dětské kufříčky naložila na vozíček a sprintovala jsem hledat prodej letenek. Naštěstí to nebylo daleko, našla jsem tam Kanadské aerolinky a začala škemrat, aby nás ještě vzali. Zase tvrdili to samé, tak jsem jim tam apelovala na city, že jedem do Mtl poprvé, co by říkal manžel, že s dětmi nemůžu čekat celý den na letišti, atd atd, až se slitovali a zavolali někoho, kdo skutečně přepážku číslo 5 zprovoznil a vystavil palubní vstupenky. To, že jsme neměli místa vedle sebe, už byl jen drobný problém, který jsme vyřešili až v letadle. Cesta proběhla bez problémů, děti byly zlaté. V Montrealu jsme si už jen vyčekali nekonečnou frontu na pasové kontrole, kdy asi uprostřed, kdy již nebylo cesty vpřed ni vzad, Filípek oznámil : „kakat, už to nevydržim“. Tak jsem mu vysvětlila, že prostě MUSÍ, jinak nás nepustěj za tátou. Vydržel. Poté jsme ještě museli čekat další frontu na vydání povolení k pobytu a studiu pro děti, což už byla brnkačka. Celí natěšení, že už to máme vše v kapse, jsme si šli pro kufry, ale na pásu už kroužilo jen pár osamělých tašek, naše to ale nebyly. Chvíli jsme ještě čekali, ověřila jsem si, že jsme u správného pásu a začalo mi být jasné, že už asi ten den nedorazí. A nedorazily. Přivezli je až druhé den. Takže opět vyřídit reklamaci, celníkům detailně popsat obsah tašek a poté ještě absolvovat další, neuvěřitelně detailní celní kontrolu tašek, co nám zbyly. Psali si i výrobní čísla foťáku, mobilu, kamery, hodnotu mých náušnic. To už toho celkem děti měly plný zuby a tak, aby nezlobily ještě více, dostaly každý od paní celnice černý gumový rukavice, který jim dokonce nafoukla. Pěkná hračka. Takže po asi 2 hodinách na letišti jsme se shledali s Guillaumem, který nás dovezl do nového domu, na který jsme byli hodně zvědaví. Zejména já, neboť jsem ho předtím viděla jen na fotkách. Stěhování, škola a první průzkum okolí Dům je v moc pěkné čtvrti, která mi hodně připomíná Londýn a jeho rezidenční oblasti. Jsme asi stejně tak vzdálení od metra jako v Hloubětíně, také je to k nám stejně do kopce. Jezdí tu kousíček i autobus do školy, asi 5 minut pěšky od nás je sice frekventovaná, ale obchody dobře vybavená třída. Domy jsou nádherné, některé velmi velice, většinou ale na malinkých pozemcích a navíc předzahrádky nejsou oplocené, mají pouze dekorativní charakter, takže tím každý dům z mého pohledu ztrácí drahocenné metry čtvereční zahrádky. I ten náš. Pokud by byla jinak zahrádka 500m2, tak by mi to nevadilo, ale když není vůbec, tak je to srdcervoucí. Budu to tu muset nějak osázet, aby to alespoň vypadalo jako zahrádka. Jsme tu v ulici jediní, kdo tam maj jenom trávu a to ještě nerovnou a nedokonalou. Všichni tu mají dokonalé anglické trávníky, asi mají zahradníky a navíc samozavlažovací hadice. Vodou šetřit nemusí – tady je totiž vodní komunismus – voda je tu zadarmo. Prostě nikdo nedostává žádnou fakturu za vodu, pochopitelně z lidí to dostanou jinak, ale takhle mají alespoň pocit, že to nic nestojí. Když jsem si hledala, zda tu nepůsobí také Ondeo-Lyonnaise des Eaux, nejprve jsem se divila, proč tu nejsou. Tady jim ale zatím skutečně pšenka nepokvete. Samotný dům je z r. 1930. Možná, že někdy v 50. letech předělali elektřinu a vodu, ale to bylo asi naposledy, kdy proběla nějaké modernizace. Dům je docela veliký a prostorný, dobře řešený. Potřeboval by ale pořádný face-lift, alespoň do něčeho se pustíme sami, něco postupně zajistí majitel. Oproti Třešňové, která byla uzpůsobena pro rodinný život v tomto století, zde se zastavil čas asi před 40 lety. Počínaje kuchyňskou linkou, troubou, myčkou, pračkou a konče neotvírajícími se nebo nezavírajícími se okny, kde se hromadí chumáče pavučin, ke kterým nemůžu. Počáteční stavy, hraničící s depresí, mám snad již zdárně za sebou a vzůru do práce. Abych ale neopomněla to podstatné: po příjezdu z Čech jsme měli 4 dny na vzmátoření se z časového posunu ( který je pro informaci 6 hodin, t.j.pokud je v Česku 18 hodin, tady je teprve 12 hodin) před zahájením školního roku. 26.8. ve 13 hodin bylo tedy slavnostní zahájení nového školního roku. Děti jsou obě zapsané ve francozské škole, která jede podle programu ve Francii, ne podle kanadského. Škola se jmenuje College International Marie de France a zahrnuje výuku od 4 let do maturity. Filípka nám nakonec také vzali, ačkoliv nesplňuje věkovou hranici 4 let do konce září. Takže Filip je ve své třídě nejmladší a Esther v první třídě nejstarší. Po příchodu si třídní paní učitelky rozdělily děti i nás rodiče, přesunuli jsme se do tříd a Esther ve škole první den strávila 2 hodiny, z toho jednu hodinu s námi. S Filípkem jsme byli ve školce s Guillaumem celou dobu. Druhý den už ale sranda skončila. Z několika důvodů. Jednak nástup v 8.50h pro Esther a 9.10 pro Filipa. Odchod domů v 15.00h. Pro Filipa jsem sice mohla přijít a nakonec přišla v 13h, ale byl jediný, kdo měl tak vstřícnou matku. Jednak bylo třeba se do školy nějak dopravit – nyní už bez Guillauma. Nenapsala jsem zde, že jsme si pořídili k tomuto účelu auto. Je to Toyota a protože je malinko vyšší, než jsme zvyklí, děti jsou přesvědčeny, že máma má džípa. Tak je při tom nechávám... Den předtím odpoledne ale bylo třeba vůz v garáži trochu přemístit, abychom se k něčemu dostali, protože už tam řádili stěhováci, jak uvádím dále. Ale když to šel Guillaume zkusit, auto ani neškytlo. Totálně vybitá baterie, pochopitelně motorem do garáže, navíc ve svém autě Guillaume neměl propojovací kabely. Tak nám nezbylo nic jiného než zavolat servis Toyoty, kteří slíbíli, že do hodiny budou na místě. Když ani po druhé urgenci nepřijeli, začínala jsem promýšlet alternativní způsob cesty z/do školy. V 22 hod., kdy byl Guillaume na pracovní večeři a já už usínala, přijel servisman z Toyoty, zkonstatoval, že nová auta mají velmi často málo nabitou baterii, auto mi zprovoznil a řekl mi, abych s ním teď tak hodinku jezdila po městě. Jak vtipné s dvěma spícíma dětma doma a bez GPS, které měl Guillaume. Tak jsem auto postavila naštorc do garáže zadkem ven, abychom se v domě ještě neudusili, a nastartované jsem ho tam asi 30 min nechala. Když přijel Guillaume, ještě s ním chvíli jezdil, dostal se do zácpy a pěkně si užil noční Montreal. Další den ráno už jsem jen bojovala s vraty od garáže, které se ne a ne otevřít a pak zase zavřít, pak nastavit GPS a hurá poprvé do školy. Děti měly zákaz promluvit a jakkoliv mě rozptylovat a po 8 minutách jízdy jsme byli na místě. Sice jsem byla mírně orosená, ale vše OK. Ráno mi Filip sdělil, že doma se mu ještě do školky chce, ale až budem ve školce, že už se mu tam chtít nebude. Měl pravdu... I Esther došlo, že to taková legrace nebude a ráno před bránou školy plakala, že do školy nechce. Naštěstí ji utěšila její milá paní učitelka, ale přeci jen mi jí bylo líto, protože pro ni je to tu asi největší změna. Když to Filip viděl, pochopitelně také bulel a paní učitelka jej ode mně musela skutečně odtrhnout. To pak člověk jede domů s takovými smíšenými pocity. Doma na mě ale čekal takový binec, že jsem na to musela přestat myslet. Kontejner s našimi věcmi totiž dorazil do Montrealu naštěstí poměrně rychle a jediný den, kdy mohla proběhnout vykládka věcí v domě bylo....úterý – první den školy. Původní přestava, že bude vybaleno do 13hodin vzala velmi rychle zasvé, do školy jsme museli oba a stěhováky jsme museli s kontejnerem před domem nechat samotné a důvěřovat jim, že to zase do kontejneru nedají zpět a neodjedou fuč. Asi ale viděli, jaké designové kousky nábytku máme, můj stokilový archiv Týdnů, Mého domu, Maminek a Marianne je neoslovil, takže jsme vše našli po návratu v pořádku. Jen ne všechny krabice ovšem donesli tam, kam měli, takže další den museli přijít znovu. A protože tady se vše dělá dle předem popsaných postupů, naši skládací skříň z r. 1915 nám nemohli sestavit normální stěhováci, ale musel na to být přizván „skříňový specialista“. Už mi celkem začínalo vadit mít doma denně stěhováky, kteří sice umí rozříznout krabici a všechno vyndat na zem či stůl, protože za chvíli už tu opravdu byly nesourodé hromady a já nevěděla, kam s tím. Nuže, specialista na skříně přišel a skutečně se představit jako „specialist for armoires“. Tak jsem jej dovedla k hromadě prken, ale celkem si poradil, odmítl i mou nabídku, že mu přidržím, co bude třeba a během 10 minut bylo hotovo. Přišlo mi neefektivní jej zase poslat pryč, tak ačkoliv specialista na skříně, ještě přemístil asi 20 krabic knih. Jako odborníka jsem jej požádala, zda by něco nevymyslel, aby se na neuvěřitelně křivé podlaze, kterou zde máme, neustále neotvírala dvířka od knihovny. To ovšem specialisté nemají v popisu práce. Nakonec mi dal dobrou radu, abych si zajela koupit specielní podložky. Tak jsem šla do garáže a suterénu, našla jsem nějaká dřívečka, ty jsem nalámala, specialistu jsem poprosila, aby podržel knihovnu, dřívka jsem tam šoupla a bylo. Postupně se dostáváme do fáze, kdy 2-3 bedny už jsou jen v několika místnostech, věci postupně začínají někam patřit, dům postupně čistím, ale jak by se mi tu šikla Máša či Dana na úklid...No, možná tu taky někde nějaká bude. Když už jsem začínala mít pocit, že to tady nebude zas tak hrozné, čekalo na mě překvapení. Na to, že se tu všude probíhají veverky už jsme si pomalu zvykli. Na hřištích, po střeše, na terase, po silnici, všude. Ale když jsme při večeři doma na naší verandě najednou uslyšeli takové šmátrání a viděli jako zpod prken podlahy terasy vylézá nejdřív jedna chlupatá hlava, pak druhá a třetí mrcha, dost rychle mě přešla chuť. Byli to totiž - a teď pozor – tchoři. Prý tu prostě volně ve městě žijí. Při představě, jaké odéry produkují, se mi dodnes dělá nevolno. Druhý den jsme tedy zjišťovali, co s tím, zda existuje nějaká detchořovací jednotka. Oni tu mají ale hodně rádi přírodu a zvířátka, takže nejdřív je nutné písemně doložit, zda člověk již učinil veškerá možná optaření k jejich vypuzení, jinak nepřijdou. Tak teď prý musíme sehnat asi 1 kg naftalínu, ten nacpat pod terasu a čekat, zda jim to skutečně nebude vonět a pláchnou... Dám vědět... Další dny ve škole už byly jen lepší, Esther je z paní učitelky nadšená, Filip už také. Škola se jeví jako velice kvalitní, velmi kosmopolitní, rodiče vypadají slušně, pro nás je asi nejvíc šokující národnostní mix. Děti všech barev pleti a tvaru očí, z čehož je asi 30% Francouzů, 30% Quebečanů a zbytek všechno možné. Češi jsme tam ale asi jediní. I ruštinu a polštinu jsem slyšela. O tom, co se ve škole a školce probírá zase někdy příště. Až se sem naučím vkládat fotky, bude to zajisté záživnější a barevnější, zatím se na ně můžete mrknout na fleg.rajce.net. Kanada - Quebec - Montreal Jsme v druhé největší zemi na světě co se rozlohy týče, kde ovšem žije pouze něco přes 31 milionů obyvatel, z čehož vyplývá, že místa je tu dost. O každý kilometr čtvereční se v průměru dělí jen dva lidi. 90% Kanaďanů se ale tísní na jihu země, v blízkosti hranice s USA. Vždyť i my ji tu máme za humny - 40 km vzdálenou. Ze všech 10 provnicií a 3 teritorií je provincie Quebec, kde se nachází Montreal, nejlidnatější, žije tu 1/4 obyvatel Kanady a největší, je 3x větší než Francie. Hlavním městem Kanady je Ottawa a hlavním městem Quebecu není Montreal, ač je největší, ale Quebec City. 35% Kanaďanů je britského původu, 20% jsou potomci francouzských přistěhovalců, přičemž v Quebecu žije naprostá většina frankofonních Kanaďanů. Původní obyvatelé jsou Indiáni (0,5 milionu) a Inuité - Eskymáci, kterých je poskrovnu 41 000, kdo by tam v tom mrazu taky vydržel. Quebec je z politického hlediska v neustálém sporu s anglofonním zbytkem Kanady a téměř polovina populace Quebecu by dala přednost odtržení od Kanady. Mimo Montreal, který se nám dosud spíše než frankofonní spíše jeví jako dokonale bilingvní, je anglicky hovořících obyvatel málo. Místní Francouzština, nad kterou se Francouzi ušklebují, má výrazný přízvuk, který nese stopy francouzštiny, kterou se hovořilo na severu Francie v době prvních osadníků. Používá velké množství anglických slov, ale v mnoha připadech narozdíl od francouzštiny, používá legrační překlady. Například na silnicích není STOP, ale ARRET. Oficielní jsou ale jazyky oba. Pokud na mě někdo začne hovořit běžnou quebečtinou, musím se přiznat, že jej musím i několikrát žádat, aby zopakoval, co říkal. Oni francouzské francouzštině v pohodě rozumějí. Ve městě skutečně snad všichni od elektrikáře, prodavačky jízdenek až po ředitele hovoří perfektně oběma jazyky. Vždy je jeden z nich dominantní, ale je to ohromující. Montreal je větší než jsem si původně myslela, protože i s předměstími má 3,4 milionů obyvatel. Je to zajímavá směsice francouzských a anglických vlivů v kanadském prostředí, ale centrum jako takové spíše budí dojem anglosaského města. K mé velké radosti je tu přeci jen výrazně znát evropský vliv, takže po ulicích jsou kavárny s teráskami, lidé CHODÍ po chodnících, je tu spoustu parků, kam se chodí joggovat a říká se, že od jara do podzimu jsou tu lidé pořád venku, protože si užívají než zapadnou pod 2 metry sněhu (skutečně letos v zimě napadlo tolik!!).