Těžko říct, kolik ještě textů sem stihnu napsat než nastane den D. Ten se blíží mílovými kroky. Mě pochopitelně chytají hnízdící pudy, všechno, co jde, peru, tento víkend jsem chudáka Guillauma donutila vypůjčit čistící stroj a vypulírovat všechny koberce, potahy na křesla jsem zvládla sama. Fusaky, potahy, kombinézy na různé externí teploty jsou vyčištěné, oblečky vyžehlené, asi 40 plín na blinky rovněž. Jen jsem si říkala, že by bylo vtipně, kdyby v plném čištění koberců a bordelu doma, jsme najednou museli odjet... Taška do porodnice je v pozoru u dveří, ale pevně doufám, že tam zůstane minimálně do mámina sobotního příletu. Ono toho zase asi tolik potřeba nebude, neboť mě stejně vyexpedují – pokud bude vše jak doufám v pořádku – po maximálně 36 hodnách. Předminulý týden jsme byli s Guillaumeme na tour de porodnice, což na nás zanechalo hluboký dojem. Nejdřív nás asi 15 min vodili všelijakými chodbami mezi pavilony, aby nás dokonale zmátli a v přápadě potřeby jsme bloudili do nejvíce. Nás se podařilo porodnici na první pokus nenajít a přejeli jsme ji. Pak jsme kroužili, až ji našli – a tak jsem si ji pro jistotu dala do Favorites do mého GPS a s ním už se neztratíme. Ono totiž tady člověk nechodí na poslední kontroly do porodnice, ale stále až do konce ke svému lékaři, což je sice pohodlnější, ale psychicky se na to člověk méně připraví a pak netrefí do porodnice.... Vzhledem k řádící prasečí chřipce ovšem v porodnici zavedli omezený režim a je vstup zakázán všem kromě rodičky ☺ a partnera. Takže bohužel ani děti se nebudou moci přijít podívat na sourozence... Každopádně, když už jsme našli porodnici, velký problém je tam parkování. Večer to ještě jde, ale 17 dolarů za hodinu a půl, to jsou fakt vydřiduši...Přes den nám říkali, že je to složité, odpoledne zase může být na vedlejším stadionu fotbal a můžou zavřít přijezdové cesty....Prohlídli jsme si pokoje pro maminky s miminy, tak tam mi asi konečně došlo, která bije...a co mě to vlastně čeká...Obecně si tu porodnici ale zkušené kamarádky chválí, tak mi nezbývá jen doufat, ale v tomto cizím prostředí mám přeci jen o to víc pochyby a strach, smíšený se stresem, kdyby TO nastalo v noci, kam s dětmi, kdyby přes den, aby se Guillaume nezasekl na dlouho v zácpě, na a taky ještě nejsme rozhodlý ohledně jmen....Kamarádky jsou ale úžasné a nabízí pomoc. Člověk si uvědomí, když nemá u sebe rodinu, jak důležitou roli kamarádi hrají a jak vlastně suplují chybějící členy rodiny... Tak mi držte palce a až bude něco nového, dáme vědět. Dlouho jsme dost váhali- zejména já- zda se nechat očkovat proti prasečí chřipce, až jsme to nakonec podstoupili. Faktem je, že místní mediální masáž je a hlavně byla dost intenzivní, a tak jsme podlehli. Dostupné informace si často vzájemně odporují, stoupenci obou táborů se předhánějí, kdo má pravdu. V některých zemích chřipka řádí, někde více, někde méně, někde jsou vakcíny k dispozici a lidé to skoro ignorují, jinde by je chtěli a nejsou a vůbec celé je to určitě trochu nafouklé....Kanada se rozhodla proočkovat celou populaci a to dle harmonogramu, který počítá s tím, že se začne prioritními skupinami lidí. Ač je organizace kritizována, nás tedy překvapilo, jak perfektně to funguje. Tak např. zde v Montrealu bylo zřízeno několik mega očkovacích center, která jedou denně od 8 do 20 hod. Nachází se např. v Olympijském stadionu, v obchodních centrech a podobných prostranstvích. Neočkuje se u obvoďáků z prostého důvodu, že tu málokdo má svého lékaře. A ti, co chudáci zbyli, by se z toho asi pomátli. Zpočátku byl strašný nával, a tak byly i 4 hodinové fronty, což jsem si dost dobře nedovedla s břichem představit. Postupně zavedli systém, kdy si člověk přišel pro kartičku na určitý časový úsek a poté už byla fronta minimální. Váhala jsem delší dobu, ale mou jedinou případnou volbou byla injekce bez adjuvantu, o němž kolují všelijaké doufám že nepodložené fámy. To pro mě byla jediná možná volba. Já jsem se dostavila v poledne, a tak nebylo žádné čekání. Již na vstupu do obchodního centra byly všude směrovky, které mě dovedly do třídícího bodu. Odsud musíte projít takovou bojovou hru o několika etapách. V prvním se tedy oddělí zrno od plev, tj odlifrují se ti, kteří nemají nárok a nepřišla na ně ještě řada. Bod 2 : najdou si vás v databázi ekvivalentu VZP a vytisknou vám formulář. V bodě číslo 3 si jej vyplníte a v bodě 4 si s vámi popovídají a vyplní, zda máte nějaké alergie apod a podepíšete, že jste si vědom rizik... V bodě 5 si dezinfikujete ruce a počkáte, až vás zřízenkyně pošle k nějké očkující sestřičce. Ta přestavuje bod 6. Doplní, co vám dala za injekci a jdete do bodu 7, kde 15 min čekáte, zda nenastane nějaká šoková reakce. No a pokud nenastane, tak můžete směle vyrazit do bodu 8, což je Exit, neboli východ a tam přemýšlet, jestli jste vlastně neudělali blbost. S dětmi jsme šli ten samý den večer, a protože jak těhotná mám nárok na větší ochranu před infekcí, naočkovali i Guillauma, ačkoliv jinak pro dospělou populaci bude vakcína k dispozici až později. Jak to ale vypadá, není snad těch případů tolik. Musím uznat, že lidé jsou velice ohleduplní. Na vstupech do obchodních center, do škol, lékařských zařízení apod jsou všude nainstalovány dezinfekční automaty na ruce a lidé se fakt sprejují. Kašlou a kýchají do rukávů, a to i děti, protože je masírují ve škole. Filípek nám dokonce doma na záchodě nakreslil postup, jak si mýt správně ruce. Ono to není žádný for, všude možně totiž ty návody fakt mají vylepení a v několika krocích se dozvíte skutečně uchvacující nové poznatky z oblasti mytí rukou. U Guillauma v práci si nepodávají ruce, jen si kynou hlavami..., a když je někdo nemocný, tak do školy smí až po 7 dnech. Ono totiž kdyby lidi byli trochu ohleduplnější třeba zrovna s tím přecházením nemocí, tak i to by dost pomohlo.