Lake George - USA

O tomto prodlouženém víkendu jsme se opět vypravili za hranice Quebeku, totiž do USA. V USA byl Columbus day a u nás Den díkuvzdání. Alespoň, že to tak hezky splývá a Američani se mohou hrnout do Quebeku a my zase k nim. Navíc byla naprosto neuvěřitelně příznivá předpově´d počasí, a tak bylo evidentní, že nás bude na hranicích hodně. Původně jsme ještě zvažovali aletrnativní destinaci zde, ale protože by to bylo moc jednoduché, přesunuli jsme ji na neurčito. V sobotu jsme se tedy ráno naponěkolikáté narvali vše do vozu a vydali směrem na jih, do státu NY do města Lake George ke stejnojmennému jezeru, kde nás měli očekávat kamarádi (taky z Montrealu). Večer jsme ještě poměrně narychlo zajišťovali zdravotní pojištění, ověřovali pojištění auta atd atd, na což jsme trochu pozapomněli, protože to vše již nemáme zajištěno podnikově jako dříve. Navíc Esther skončilo povolení k pobytu v Kanadě a tak jsme ji trochu škádlili, že na nás kdyžtak počká na hranici v kukani s celníky a alespoň si bude mezitim s nimi trénovat tu angličtinu, když teď ji má ve škole celý týden. A že si ji pak vyzvednem. Je to takový můj mistr světa ve skoku na špek a už byla připravená i na tuto alternativu. Už po pár km od domova jsme se ale na víc než půlhodinu zasekli, protože všechny strategické mosty (to jest 2) jsou v tak dezolátním stavu, že pokud by se s nimi urgentně nic alespoň udržovacího charakteru neprovedlo, taky by mohly špatně dopadnout. Nejsou ani moc starý, ale odfláklý, z nekvalitních materiálů a především blbě udržovaný. No a tak každou noc a každý víkend zavřou všechny pruhy a nechají jen jeden v každém směru, a to jsme rádi, že je nezavřou úplně. Jak jistě víte, Montreal je vlastně ostrov, takže si dovedete přestavit ten masakr. Pak nás čekalo nemilé čekání na hranicích. Potřebovali jsme si ověřit, jestli vůbec Esther bez platného povolení pustí zpátky. Tak vyrazili pěšky na celnici, kde potvrdili, že je to OK, protože máme bumážku, že už jsme požádali o nové. Když došli, nějak mi problesklo hlavou, kam že jsem to dala foťák, když není u spolujezdce u nohou. Protože jsem totiž dotyčný foťák z tašky vyndavala před garáží, abych ho měla po ruce. Po bleskurychlém ověření jsme konstatovali, že do té tašky jsem jej nevrátila. Tak nás popadl děs, protože bylo celkem jasné, že foťák, kterýžto měl navíc týden starý nový super objektiv, zůstal na zemi před garáží...A navíc jsme se blížili už poměrně rychle k americké celnici v jedné z asi 15 řad aut, odkud už nebylo úniku. S třesem v rukou jsem začala volat známým v našem okolí, až jsem se dovolala synovi jedné známé, který nám hlídal jednou děti (sic děti ve věku Kláry ještě nikdy nehlídal, plínu ještě neviděl atd., ale všichni přežili), který běžel na místo a představte si, foťák tam furt po těch dvou hodinách byl. Spadl mi pár metrů od celníků takový šutr, že jsem se klepala ještě v Americe. A říkala jsem si, že to je výhoda Kanady, protože lidi jsou tu fakt strašně poctivý. Jediné riziko bylo, že by nějaký pilný soused na naši brašnu zavolal pyrotechnickou četu jakožto na neznámé bezprizorní zavazadlo a ta by nám foťák i se slavným objektivem odpálila. To, že si na celnici na Guillauma vyskakovala celnice, že musí platit za vstup na území poplatek, ač má pracovní povolení a že jestli se mu to nelíbí, může se vrátit do Kanady, nás už jen tak polechtalo. Nakonec se stejně omlouvala, že to vlastně je jinak...a nic neplatil. V pořádku jsme dojeli, setkali se s přáteli a další den vyrazili s nimi do místní verze Matějské v americkém provedení. Syntéza Matějské a Disneylandu ve velkém. Věrní čtenáři znají mou vášeň k tomuto druhu zábavy, ale co by člověk pro děti a přátele neudělal. Zatrhla jsem takové ty obří horské dráhy a velké centrifůgy a takové to jakoby sedadlo pro X lidí, které vyjede nahoru a pak se prodadne dolů a znovu. Dětem se ale atrakce líbily, Esther se vůbec nebála, Filip raději s Klárkou na vláčky a podobné potvory a já musela taky...Musím ale říct, že má averze ke způsobu fungování bežné americké populace s každou cestou narůstá. Je pravdou, že elita asi do těchto parků nechodí (ačkoliv drahé to je a sjíždí se sem lidi zdaleka), ale nejen z elity se sestává společnost, že. Děti jsou bozi a rodiče jsou zde proto, aby sloužili dětem na jejich cestě a plnili každé přání. Mezitím se všichni nacpou hamburgrem, pokud zrovna nemají chuť na pizzu, v lepším případě hot dogem. Ti nejuvědomělejší si dají salát Caesar. Hranolky vše ozdobí a voda je pouze na mytí podlah. Pije se Coke nebo alespoń icetea a ruce se myjí dezinfekcí. Všude na vás vykukují piktogramy co a jak dělat, spíše co nedělat, a vy jen posloucháte a plníte. Někde vám to napíší slovy, ale to není jisté, že to někde bude číst a namáhat si oči. Na procházku se zásadně nepoužívají nohy, autem se dá dojet všude. A když už je jó výlet, pochopitelně značený jak pro idioty, tak je tam vždy minibus, který Vás vyveze. Při tomto našem pobytu jsme chtěli vylezt na nějaký kopec nad jezerem George a mít na něj výhled. Nakonec silnice byla placená a nahoře se všichni hnali do minibusu, který jel na vrcholek. Chtěli jsme pěšky, ale zarazilo nás to. Tak jsme se zeptali, jak dlouhá, že je cesta pěšky a bylo to fakt jen 5 minut. A oni jedou všichni tim minibusem, hergot. Pak vypadaj jak vypadaj a je to děs. Plandavý masy tuku se valí proti vám a vy máte alespoň jednou pocit, že jste anorektička. A na dlouho vás přejde chuť na ty jejich blafy. Všude stejný, nic jiného než uvedený výčet se prostě nedá najít v průměrném městě. Pokud nejste v hotelu mezinárnodního řetězce s detailně popsanými postupovými procedurami, kde zas jak pro blbečky popisují, jak vysoko se má zatlouct hřebík, každý si - sice svobodně - zatluče hřebík, kam chce, ale štagle je pak křivá a závěs klouže. Ani jeden šroubek nebyl rovně zaštoubovanej, otevřený díry kolem zásuvky, křivý dveře, ale instrukce všude vůkol. A hlavní estetický detail : plechová americká vlajka s otvorem na vypínač. Tak vlastenci jsou, to jo....to bychom se měli co učit. Ale i tak mi to přijde někdy takový nějaký umělý, přikázaný, ale nechci nikomu křivdit. Fota na rajčeti.