CUBA LIBRE

Už se z nás stali téměř typičtí Quebečani. Typický Quebečan už má totiž v březnu- dubnu (někdy už i v prosinci) plné zuby nekončící zimy a vyráží za teplem. Letos je totiž navíc zima opravdu nekonečná, tudíž jsme stále ještě neuklidili zimní bundy, rukavice, apod. a ještě včera byly rukavice opravdu potřeba. Respektive už jsem je jednou bláhově uklidila, ale zase musely do služby. A to je 6.května. Sotva začínají pučet na větvích lístečky. No a tak jsme se na skoro poslední chvíli rozhodli, že pojedeme prověřit, jak vypadá komunismus v roce 2011 v karibském provedení. Ano, chvíli Vám to trvalo, ale uhodli jste. Pár dní po konání zjevně významného sjezdu komunistické strany Kuby, jsme se tam přistáli i my. (http://www.ceskenoviny.cz/tema/zpravy/raul-castro-v-cele-komunistu-po-fidelovi-prevzal-veskerou-moc/625953&id_seznam=1638?id=625519&id_seznam=1638 ) Před odletem jsme s dětmi docela probírali tamější situaci, hovořili o komunismu a jak jsme potom konstatovali, mozečky šrotovaly na plné obrátky, neboť jsme denně dostávali velmi vtipné dotazy. Až jsem z toho měla takový dost podivný pocit, že se mi jednak asi nikdy nepodaří dětem vysvětlit, že máma žila v komunistické – ých zemi-ích a že oni mají obrovské štěstí, že nic takového nepoznali (tedy zatím a doufám, že tomu tak i bude celý život) a všechno, co jim přijde tak přirozené, zas tak úplně přirozené vždy a všude není. A jednak jsem zapochybovala, zda se mé dětství konalo před 30 lety nebo někdy v třetihorách. Každopádně děti řešily, jak se vlastně takový komunista pozná. To je správná, ryze praktická a zásadní otázka. A dále, jestli jsou komunisti i v domech. Ano, i tam ta havěť zaleze. Vysvětlovali jsme jim, že za komunismu si člověk nemohl číst, co chtěl. A tak se hned Esther starala, zda si bude moct číst knížky, které si chtěla vzít s sebou, Filip se bál, jestli mu ti neidentifikovatelní a tajemní komunisti, co lezou i do domů, budou rozhodovat o tom, co si může namalovat. Pod návalem otázek jsme je prosili, aby tedy na místě alespoň nevyslovovali slovo komunista, ale říkali něžně „komouš“, což není tak mezinárodní pojem. Vtipné bylo, jak toto slovo převedli do množného čísla. Jeden komouš, dva komouše. Byli jsme docela mrtví smíchy. Na pláži pak hned první den konstatovali, že to je fajn, že žádné komouše neviděj. Nebylo tomu ale tak, neboť na nás nenápadně bděli zpoza slámových slunečníků. Celkem jsme na Kubě strávili 8 dní, z Montrealu trvá let do města Holguin jen 4 hodiny, ale řekli byste, že jste přistáli na jiné planetě. Kuba na tom je ekonomicky tak blbě, že už nezbývá jiný způsob, jak získat devizy, než otevřít zemi alespoň trochu turistice. Vzhledem k embargu tam pochopitelně nemohou američtí turisté, ale zato Kanaďané to kompenzují. Jet na vlastní triko jsme se přeci jen neodvážili, takže cestovka se postarala o náš přesun do hotelu. Hotel – pouze pro turisty, překvapivě relativně kvalitní, pochopitelně takové ty typické nedotažené detaily, X vrstev laku na zdi, dveřích apod. na sobě, zrezlý plech u vany a popraskané dlaždice, ale nic dramatického. Větší část pobytu jsme se věnovali letním radovánkách, neboť už i Klára měla z písku a z vody ohromnou radost, takže jsme ji přivedli na pláž, tam hodinu přesýpala písek, pak jsme ji postavili do bazénku, tam hodinu přelévala misky s vodou. Písek už nejedla a mohla si běhat, kam chtěla, bez sněhul, bez kombinézy, bez čepice, to je hned jiná radost z pohybu. Abychom ale nebyli jak ti ostatní konzumenti dovolené, co přijedou a jen leží a popíjejí koktejly, rozhodli jsme se, že vyrazíme za hranice všedních dnů a pronajmeme si auto. Docela se v půjčovně divili. Asi tam je jen pro okrasu, protože skoro nikdo nikam autem nejezdí. Navíc jsme vyslovili úchylné přání, aby nám do auta sehnali autosedačku. Ta ovšem na Kubě pochopitelně není povinná, ale nejen není povinná, prostě se neprodává. Bez ní jsme ale nechtěli vyrazit. Mezitím jsme se ale seznámili se sympatickou paní (neb měla mj. holčičku ve věku Kláry), z níž se vyklubala Polka a navíc manželka španělského ředitele toho resortu se španělským kapitálem. Ta tam i žije a tak nám půjčila svou autosedačku. Další den jsme vyrazili směr město Gibara. A protože jsme nechtěli jet po dálnici zbytečně o asi 40 km víc, podle mapy jsme se rozhodli jet po stejně značené silnici takovou kratší cestou. Ony ty kubánské mapy nejsou moc přesné...., a tak jet na Kubě zkratkou je silně adrenalinový zážitek. Však to jsme také chtěli, podívat se mimo turistické trasy. Podél silnic jsou staré známé propagandistické cedule, ale vypadají jako by byly malované každá zvlášť ručně. Aut je málo, ale silnice jsou plné, všude podél cest je spousta lidí, co se někam přemisťují, nebo čekají na nepřijíždějící autobus, všichni furt stopují, po silnicích jezdí povozy s koňmi, dokonce tažené voly, i kozu jsme viděli , chudinu, zapřaženou, lidé na předpotopních kolech, po dvou i třech, na náklaďácích jak dobytek, na koních- kdo má štěstí a má koně. Domy strašné, polorozpadlé, místo střech takové primitivní palmové jakoby došky, všude bordel, navíc pochopitelně sucho. Lidé se válí před barákem, polehávají . A tak opět jedno z dětí perlilo, když se ptalo, proč ty komouše jen leží a raději nepracujou, když je to tu takový. Ale všichni v těch zapadlých vesničkách byli moc milí, mávali na nás, žádná agresivita. Asi po 2 km, co jsme sjeli z pseudodálnice a jeli dál po značené státní silnici, se tato děravá asfalktka přeměnila v děravou udusanou cestu. Čímž se průměrná rychlost evidentně snížila. Po asi hodině jízdy se silnice najednou zůžila a začala mizet uplně. Tak jsme se zeptali domorodkyně, kudy že na Gibaru. Prý zpátky asi 5 km (naštěstí ) a podél železnice. Tu „křižovatku“ jsme přejeli, protože za prvé pochopitelně nikde žádaná značka, mapa nepoužitelná, a za druhé ta správná silnice nebyla vidět. Nakonec jsme ji našli, a jeli dál. Po dalších asi 10 km, když už jsme ze sebe měli radost, jak nám to jde, jsme přijeli k mostu, tedy spíše ke kusům betonu, napadaným v řece. Tak jsem se šla podívat, co a jak, hned přijeli asi 4 chlapi na koních, a společně jsme to španělsky řešili. Jen podotýkám, že španělsky neumim, takže jsem používala syntézu fancoužštiny a italštiny a oni docela rozuměli, já jim míň. Místní kovbojové ukazovali, kudy by se řeka dala projet – jejich brodem pro koně. To se Guillaumovi moc zalíbilo, takže když mu slíbili, že pokud uvízne ve vodě, zapřáhnou Peugeota z půjčovny za koně a vytáhnou ho, rozhodl se , že to zkusí. Tak jsem vytálha děti z auta, čímž si Guillaume zasloužil u kovbojů neskonalý obdiv jako otec tří mučáčů. Já nic, ale ON byl v jejich očích frajer. Auto projelo, sice jsem byla silně nervozní, když jsem viděla, jak voda stoupá k větrací mřížce, ale dopadlo to OK. Kovbojové nám zamávali, další frajer v džínách s mačetou a psem taky (ten byl mimojiné jak z reklamy na džíny Levisky) a jeli jsme radostně dál. Jaké bylo naše překvapení, když jsme přijeli k přejezdu té oné železnice, podél níž jsme měli celou cestu jet. Koleje (mj už nefunkční) byly totiž tak vyžvechtlané a navíc ve svahu, že mezi jednou stranou koleje a zemí bylo minimálně 30 cm. To vypadalo dost blbě a nikde nikdo. Tak jsem zas navigovala, ale mrazilo mě, když auto chvíli stálo jen na 3 kolech. Tak jsem si tak říkala, že už chápu, proč je víc dobrodruhů chlapů než dobrodružkyň. Já už bych to totiž otočila zpátky před brodem a neriskovala bych. Chlap riskne a často mu to vyjde. Měli jsme štěstí, pneumatiku to neprorazilo a za další půlhodinu už jsme byli v Gibaře. Ovšem za zkratku to z hlediska času opravdu pojmout nešlo. Město bylo v průvodci nesmírně vychvalováno za své historické a architektonické skvosty, tak jsme se těšili. Před vjezdem do města bylo asi 20 cedulí s celou plejádou revolucionářů a s výkřiky o konci kapitalismu a vítězství komunismu. Po té právě absolvované cestě mi to přišlo jak hodně blbý vtip. Město bylo pochopitelně v dezolátním stavu. Rozpadající se domy a silnice, ale lidi veselí. Ještě než jsme zaparkovali na náměstí, se k nám připojili a na kole vedle nás dlouho jeli nějací mladíci s nabídkou restaurace, jiný, že nás provede městem, atd atd. Na náměstí další. Raději jsme říkali, že jsme z Česka, abychom budili více sympatií jako bývalí bratři. Navíc na autech z půjčovny je i specielní značka, takže široké daleké okolí ví, že přijel turista. Mrkli jsme se do obchodů, kde v jednom měli zásuvky, sifony do umyvadla, mýdlo, kýble, košťata a igelitové ubrusy. Nic víc. V dalším byly obleky, ale tak, že vždy od každého třeba 50 kusů, ale celkem tak maximálně 10 až 15 různých tipů oděvů. V zalepené vitrině jiného obchodu lákal ke koupi smotaný ostnatý drát, provaz, figurína s nedopnutou sukní a gumové rukavice. Přišlo mi to odpovídající, ten provaz, jen udělat smyčku... Jinak v obchodech s jídlem jsou 90 procent zboží konzervy. Pak nějaké sušenky. Po městě jsme měli téměř pořád nějaký doprovod. Nabízeli nám korále, nebo chtěli peso, nebo ať jim necháme nějaké obleky dětí, nebo ať si vezmeme adresu a pošleme jim věci od nás. Chvílemi to bylo až nepříjemné, protože mi jich bylo fakt líto, soucítila jsem s nimi, ale holt jsme se zase nemohli svléknout donaha. Děti z toho byli celí tumpachoví, o čemž svědčí otázka Esther, která se mě dokonce zeptala : „mami, a oni nás chtějí zabít?“. Tak jsme raději utnuli komunikaci a urychlili prohlídku města, aby z toho neměli noční můry. Zašli jsme i do místního domu kultury, kde byla nějaká výstavka a především toalety....sice hrozné...tam jsme se zase dali do řeči s místním asi šéfem toho kulturáku. Uviděli jsme zajímavý úkaz v podobě místního malíře, který soustředěně maloval transparent na 1. Máje. Ten šéf nám pak třeba říkal, kolik vydělá měsíčně, což je asi 20 dolarů. A jen blbá propiska stojí O,8 DOL. Tu propisku jsme nějakou v báglu vyhrabali, ale nic moc jsme sebou bohužel neměli. Oni mají na Kubě dvojí měnu. Normální Pesa, v nichž dostávají lidi mzdu a za něž se nakupuje v obchodech. A pak tzv Pesa convertible, fixované na USD, za něž se dá koupit vše. A jelikož cizinci mají jen pesa convertible, tak se od nich očekává, že je budou všude trousit. Tak jsem to jen tak shrnula, ale byl to pro nás strašně silný zážitek. Ta chudoba, beznaděj, bordel, ale i naivita a letargie lidí byla dost silná káva. Docela jsme se těšili, až budeme zase ve vodě. Po návratu do zlaté klece hotelu jsme měli výčitky svědomí, když jsme viděli nenažrané bezstarostné turisty a jelikož jsme měli hlad (celý den jsme si raději žádné jídlo nekoupili), tak jsme se k nim připojili i my. Každopádně to byl zajímavý zážitek a doufám, že se mi ještě někdy podaří se na Kubu podívat. Ale abyste viděli, že jako vždy musíme mít jakoukoliv cestu zpestřenou o nějakou specialitku, dodávám, že večer před odjezdem, kdy jsme ještě měli na návštěvě kamarády, jsme chtěli dozabalit, tedy spíš zabalit, ale Esther pořád nemohla usnout. Dokonce začala bulet, že jí bolí břicho, že chce na záchod, ale nejde to a příšerně se kroutila. Nějaká podivná zácpa. A už den předtim si maličko stěžovala. Nejdřív jsem ji uklidnila, napila se a šla si lehnout, ale po 10 min byla zase venku a znova to samé číslo. Tak jsem lehce začala tušit, že to není úplně normální. Po menší posouzení situace jsem s totálním zděšením a hrůzou zjistila, že se jedná o Enterobius vermicularis. Guillaume tedy s ní okamžitě v 22.30h vyrazil na pohotovost. Očekávali jsme, že tam budou do rána, ale už ve 2h byli zpátky, takže zbývalo jen dojet vyzvednout do pohotovostní lékárny zázračný lék, zabalit a další den jsme v poledne vyráželi. Takže tak.