KLÁRA
3 000 kg
47 cm
Přes moje počáteční obavy, že máma nestihne do těžko předvídatelné hodiny D přijet a já budu muset v nejhorším v noci rozvážet děti po kamarádkách, se naštěstí nevyplnily. Máma dorazila do Montrealu v poklidu v sobotu. Po počátečním údivu z velikosti mého břicha, které se pochopitelně od léta poněkud nafouklo a jaksi nabylo své maximální šíře, dostala brífing, kde co je, kudy kam, jak vyrábět obsah do lunchboxů, kam volt atd. Prošli jsme si Montreal, ale musím se přiznat, že už jsem neměla svou obvyklou výdrž.
Vnoci z něděle na pondělí už se mi nespalo dobře a měla jsem pocit, že už to asi začíná. K ránu jsem v pohodě usnula a byla jsem moc ráda, že Guillaume s mámou šli s Esther k ortodentistovi, který zrovna ten den měl Esther nasadit napevno rovnátko na horní patro na jeho rozšíření. Guillaume si tradičně v noci ničeho nevšiml, tak se ráno divil, že nejsem úplně fit.
Odpo už jsem ale byla zas jak ryba a konzultovala jsem stav s kamarádkami před školou.
Po večeři jsem šla brzo spát, ale asi tak v jednu hodinu jsem se vzbudila, neb jsem měla s prominutím pocit, že jsem zřejmě inkontinentní. Pak mi ale po chvíli došlo, že to bude vzhledem k termínu porodu něco jiného, tak jsem vzbudila Guillauma, ten po chvíli mámu a z toho stresu jsem dostala totální třesavku. Trochu jsem se i děsila, že nestihnu dojet do porodnice, ale to bylo OK, neb jsem neměla žádné kontrakce.
Vůbec jsem měla hroznej strach tentokrát. Z neznámého cizího prostředí, obavy z toho jejich zdravotnictví, svého pokročilého věku..., že to je mimi číslo 3 a jak to zvládnu, atd.
Nikdy dosud ani potom jsem si nevšimla, že cestou do nemocnice je tolik děr a nerovností v silnici...
Vzhledem k tomu, že jsme trasu do porodnice měli natrénovanou, jsme krásně trefili, dokonce jsme mohli na emergency, odkud jsem byla jak panička vyvezena na vozíčku. Obvykle na porod docházím totiž po vlastních...
Tam mi hned napíchli do ruky nějaký hadičky, kdyby něco, a vzhledem k tomu, že se furt nic nedělo a oni nechtěli půl dne čekat, chtěli mě napíchnout oxytocin na povzbuzení.
Vydyndala jsem si ještě hodinu chození po chodbě, nejdřív asi 2 km s Guillaumem, ten ale pak odpadl a šel spát na lože pro doprovod do mého budoucího porodního pokoje. Tak jsem chodila a chodila, ale nic jsem nevychodila. Tak mě asi ve 4hod dali ten oxitocin, ještě trochu jsem štrádovala, ale pak už nechtěli.
Naštěstí se ale brzy ráno ve dveřích objevila moje paní doktorka, ke které jsem velkou číst těhotenství až těsně do porodu docházela (zdejší běžná praxe). To se mi strašně ulevilo a mé původní obavy se trochu rozplynuly.
Furt to nezabíralo a tak vždycky přišla velice milá sestřička, zdvojnásobila dávku a čekala. Tak to proběhlo několikrát. Až to konečně začalo zabírat a divili se, že nechci žádnou úlevu, protože tam si málokdo dobrovolně nedá epidurál. Dokonce hlavní sestra přivedla stážistku, aby se podívala, jak vypadají opravdové kontrakce a odborně jí popisovala, co se děje. Ty bych je byla, pokud bych byla mohla, nakopla. Když už bych dala půl království za epidurál, bylo pozdě a naopak jsem myslela, že moje paní doktroka, nedoběhne z lékařského pokoje. Klárka se narodila v 11.48h.
Po celou dobu porodu jsme s paní doktorkou a sestřičkami mluvily anglicky a až PO jsme si uvědomili, že ona mluví úplně stejně dobře francouzsky jako anglicky, což jsem celé těhotenství nevěděla.
Vše bylo naprosto OK, pokoj naprosto luxusní, vše decentní, tlumená světla, všechno to šílené nářadí dobře schované před zraky maminek i tatínků v různých šuplíkách, sprcha na pokoji, kam mě hned hnali po svejch. Opravdu perfektní.
Ovšem pak jsme se domluvili, že Guillaume půjde za Esther a Filipem do školy, aby jim řekl novinku.
Já jsem tedy byla jen s Klárkou odvezena do postpartum pokoje, který už byl dost hrozný, ale stejně to nebylo na dlouho. To bylo docela blbý, že tam G se mnou nemohl, ale zase jsme chtěli informovat děti přímo. Filip byl trochu zklamanej, že nemá bráchu, ale Esther byla nadšená.
Guil se vyspal a večer zase přišel, ale měl kruhy pod očima. Já jsem zjistila, že v nemocnici na patře maminek po porodu neteče teplá voda. Po zjišťování čím, že to může být, mi řekli, že to je večer normální, protože už je vypotřebovaná...Tak to bych fakt nečekala....Kláru řikali, že nemám stejně vůbec mýt.
V podstatě za celý ten den se na nás přišla podívat nějaká sestra tak jednou a jednou moje paní doktorka.
Druhý den mi řekli, že vypadáme dobře, ať si pro nás někdo v 17 hod přijede. Tak nás vykopli po cca 29 hod po porodu. Zas tak mi to nevadilo, ale být prvorodička, tak panikařim. Ještě se ani nemohla projevit žloutenka, nenastoupila laktace, nic.
Guillaume přijel i s dětmi a mámou, ale protože furt platil kvůli H1N1 chřipce zákaz sourozenců v porodnici, čekali venku v autě. Guillaume pro mě ale přišel nějak strašně složitě, takže jsem myslela, že ty nekonečný kilometry nemocničních chodeb nedojdu. Pochopitelně je parking pro porodnici hned dole, ale dodnes jsem nepochopila, proč tam nejel.
Přivezli jsme si domů malý krásný uzlíček a od té chvíle se točí vše kolem ní. Jen budu muset dávat velký pozor, aby se svět i nadále točil kolem těch dvou "velkých".
Abyste i vy měli něco z té naší radosti, tu je pár obrázků :
