PROSINCOVÍ OSLAVENCI

Před týdnem jsme oslavili Klárčin první rok, dnes slaví Filip 6. Nějak mi stárnou. Filip měl v sobotu velkou oslavu, pozval si kamarády a celkem jich tu řádilo 10. Musím se přiznat, že ač jsme jim připravili program – tentokrát na téma pirátů a hledání pokladu – už jsem poslední půlhodinu – kdy měli jaksi volný program - neptrpěllivě sledovala hodinky a očima je tlačila k času našeho vysvobození, tj. , kdy pro ně měli přijet rodiče. Na pozvánce pro děti už se nežinýruju napsat nejen od kdy, ale zejména, do kdy se oslava koná. Rodičům dětí se Filipovy narozeniny v tuto dobu moc hodí, často mi to zdůrazňují, neboť po odložení rozjíveného potomka mohou v klidu vyrazit na vánoční nákupy, koupit strom apod. Zase jsem si uvědomila, jak jsou některé děti děsně nevychované a drzé a zase jsem si říkala, že ty moje jsou vlastně fajn, ač bych je denně x krát přerazila. Takže například to, že v nestřeženou dobu jeden rozbalil Filipův dárek a hračku z lega si složil, už mě pak ani nepřekvapilo. No, nechtěla bych být učitelkou ani za mák, a to jsou prvňáci prý roztomilí... Klárčina oslava proti tomu byla hodně v klidu. Největší adrenalin byl, když se sama krmila a zapatlala se dortem...Jak je vše relativní. Nedávno jsme měli takové zajímavé hosty. Jen uvedu, jak jsme se k nim dostali. V říjnu jsme zorganizovali náš první garage sale, tj. vystavili jsme všechny věci, kterých jsme se za symbolickou cenu chtěli zbavit, před barák a kolemjdoucí mohli za pár dolarů odejít s našimi designovými kousky po Guillaumové babičce (divili byste se, ale jak je tam napsáno made in France, tak na stáří nesejde...), po mých babičkách, po mě, po Guillaumovi, po dětech, několikero obzvlášť povedených svatebních darů, které se snad poprvé od svatby dostaly chudáci na čerstvý vzduch.... První den jsme slavili úspěchy a museli jsme ještě před otevíračkou odhánět nedočkavce (což jsou ostatně především majitelé antikvariátů apod. , kteří doufají, že něco výhodně koupí a ještě výhodněji prodají). Druhý den lilo jako z konve a tak byl prodej mizivý. Děti byly nadšené, my taky, i máma si to tu s námi užila. No, a ten první den, koukáme, jak z protějšího domu vycházejí dva velice elegantní černě odění pánové. Mámu zaujal ten starší, se stříbrným vlasem, mě ten mladší. A vezli i černý kočárek. Máma obdivovala, jak hezky jde syn se svým otcem a miminkem na procházku. Já jsem podotkla, že takový pánové na náš velkolepý prodej ani nekouknou...A hle, po 50 m se otočili a zamířili k nám. Koupili si ode mě asi 10 oblečků po Klárce pro miminko. Jak se z nich vyklubalo, byl to pár dvou můžů, kteří adoptovali holčičku. Před asi 3 týdny jsme je pozvali na odpolední čaj. Jsou opravdu velice sympatický, jeden Francouzký interiérový designér a druhý Quebečan právník. Moc hezky jsme si popovídali, ale víc já, protože Guillaume mi pak svěřil, že pořád nevěděl, jestli se k nim má chovat jako k holkám nebo jako ke klukům. Pro info, v Quebeku mohou homosexuální páry adoptovat děti už od r. 2002.

Nestíhám

Nestíhám nic, natož psát blog. Tak se omlouvám. Asi jsem odradila i ty nejvěrnější čtenáře. Už se chystám několik měsíců sesumírovat můj hektický pobyt v Evropě, který se pochopitelně neobešel bez série jobovek, tak jen doufám, že mi to ještě chvíli vydrží v paměti. Teď tu máme ještě mámu, ale bohužel nám už příští úterý 2. listopadu odjíždí zpět. Podezřívám ji, že se už těší jako blázen na „osobní volno“, což je zlatem ceněné nedostatkové zboží, na ticho, na rodnou řeč, na podlahu, která není do 60 vteřin po vytření opět zadělaná, na svou stravu.... no samozřejmě na dědu, ale to je jasné... Tímto prosím tátu, aby byl na mámu hodnej, nechtěl po ní 3x denně vyprávět příběhy, ráno drbat záda, večer krmit kaší a připravit obleky, protože bude potřebovat asi měsíc relaxovat z toho našeho cirkusu. Děti se pořád divěj, kde se ta babiďa naučila tak dobře vařit a že se ten děda má, že ji má. Letošní školní rok je nějak o závod. Tak jako jsem loňský zvládala celkem v pohodě, a to včetně Estherčiny češtiny a piána, tak letos nějak nezvládáme. Přibyl nám Filip, který sice první třídu zvládá krásně, občas ho přistihnu, že si úkoly dělá na koleně před školou, když na mě čeká, každopádně je rychle hotov a vlastně je štěstí, že tu nemaj písanky, protože nějaký pečlivý psaní ho zdržuje a já na něj nemám už tu trpělivost. Zvládá to tedy dobře, ale úkoly pochopitelně má, Esther jich má hodně, trochu víc letos bojuje s matikou, tak se snažím pořád vymyslet nějaký systém, jak vše zoptimalizovat a nešílet, když oba chtěj dělat úkoly najednou a do toho se sápe Klára. S ní jsme teď měli docela starosti, nejdřív rýma, z toho zánět v uchu, antibiotika a ač jsem řekla, že obě děti se mi osypaly po amoxicillinu (Augmentin), tak i jí ho nasadila a do 4 dnů byla flekatá. Takže zase k doktorovi, nové ATB a po 3 dnech zase osypaná, ale jinak. Údajně 5 dětská nemoc. Pak jsme se zase vyděsili, protože jí začalo nějak křupat v koleně a přeskakovat. Tak zase asi ke 3 Dr., údajně to jsou uvolněné vazy a mělo by se to cvičením posílit. Tak snad. Já jsem totiž začala hledat na internetu a to byla chyba, neboť jsem z těch popisovanejch hrůz nemohla ani spát. Tak doufejme, že se to spraví. No, a teď se zase na tvářích osypala, tak už nevím, co to zase je. 3 děti jsou fajn, ale zdravé. Teď je 1 h v noci a vzhledem k tomu, že naše nejmladší potvora se v noci stále ještě budí, tak raději půjdu spát. A kdybyste někdo věděl, jak odnaučit vstávat mimina v noci, tak beru...

Tak se nám Guillaume zasekl v Evropě. Může za to prskající Fimmvorduhals. Po týdenním pobytu v Kalifornii, kde dostal na starost další továrnu na špunty, teď byl pro změnu ve Francii a holt nám dnes nedoletěl. Tak snad zítra, pokud se prožene po Evropě trochu větřík a zprovozní se letiště. Dětem dnes začaly zase prázdniny. Říkám zase, protože nedávno skončilo velikonoční volno a teď jsou zase. Musím se přiznat, že opravdu není od věci, když jsou přes den ve škole a mám čas v klidu na Kláruli. Jak jsou nacvičený ze školy, že se furt něco děje, Filip ve školce furt něco vyrábí atd., tak pokud nemají doma ani ne 5 minut co dělat, hned se šklebí, že je děsná nuda....Tak to bude zase náročný týden... Docela mě pobavil Filip, když na nás včera pokřikoval nějaký divný slova. Pak mi řekl, že to je arabsky „přestaň“. Připomnělo mi to, jak když jsme byli jako malí v Ženevě, tak v mé specielní třídě, kde jsme byli samí cizinci, co se měli rychle naučit francouzsky a pak jsme být přesunuti do normálních tříd, jsem ovládala zase portugalsky „drž hubu“ nebo „h...o“ atd. Filip má ve třídě snad téměř čtvrtinu dětí z různých arabských zemí , ale platí to na celou školu. Francouzskou výuku si prý velmi cení a navíc v mnoha byla i francouzština oficielním jazykem. Ve škole se uvádí, že jsou děti 70 národností a jak už jsem jednou někde psala, kromě čistokrevných Francouzů, kteří sem přijeli relativně nedávno, všechny děti jsou minimálně bilingvní a rodiny všelijak smíšené skrz několik generací. Tak se alepoň necítíme divně, že jsme něco napůl, protože tady je každý tak nějak napůl. Ta tolerance vůči ostatním, a to ať jsou odkudkoliv , je opravdu úžasná. Říká se, že takoví ti praví Quebečani a Kanaďani mimo velká města jsou poněkud xenofobnější, ale nedá se to srovnat s Evropou ani zdaleka. Prostě fakt, že tady jsou všichni přistěhovalci a jde jen o to, z kolikátého kolene, tu staví lidi do jiné pozice než v tradiční Evropě, kde se lidé dlouhá staletí nehmuli z místa a kdokoliv cizí, byť z vedlejší vesnice, nesl doživotně punc cizáka. Natož někdo jiné barvy nebo z chudší země. A je to tak dodnes. Takže se tady cítím mnohem lépe než třeba ve Francii, kde být neFrancouzem není zrovna výhra. Jo, jo, i pozitiva by se našly....

Už jsem toho tu zase dlouho moc nenapsala a čas tak běží... Musím se ale přiznat, že jsem teď měla takovou nepříjemnou příhodu, že jsem to psaním nechtěla předem zakřiknout. Jak se říká „sportem ku zdraví“, tak jsem málem dost blbě dopadla. Dopadla jsem totiž hlavou rovnou na led, protože jsem nechtěla ošidit děti o poslední zážitek z bruslení na rozmrzajícím bruslišti. Při pokusu o jakousi kreaci mi podjely nohy a praštila jsem se rovnou zezadu do hlavy. Bylo mi dost blbě a asi až po 10 min jsem byla schopna si stoupnout, odjet z ledu a sundat ty prokleté brusle. Někde v dáli byl naštěstí nějaký pár lidí, kteří se ptali, zda jsem OK , protože jinak tam bylo pusto. Nějak jsem je naložila do auta a samozřejmě jsem ten den zapomněla doma mobil a ani jsem neměla přesně drobné na telefon, abych zavolala Guillaumovi... a tak jsme operativně s dětmi v autě trénovali, co mají dělat, kdyby najednou máma vypadala, že spí..., zopakovali jsme si číslo na tátu a na pohotovost...dojeli jsme domů, zavolali vyplašenému Guillaumovi a já jsem váhala, zda vůbec bych vydržela jít čekat X hodin na pohotovost a navíc s Klárou. Tak jsem zavolala na takové zdravotně informační centrum, kde vám poradí mj. Jak si samoléčit otřes mozku. Nejdřív se mě vyptávali na všechno možné, včetně PSČ, všelijakých čísel atd (asi aby ověřili, jak moc jsem praštěná) a pak ověřili můj stav dotazy např. zda mi nic neteče z nosu nebo uší (nemysleli na rýmu pochopitelně...), zda nezvracím atd atd. Pak mi bylo řečeno, že je kritických 24 hodin a že kdyby se to zhoršilo, tak mám je na emergency. Fakt jsem 3 dni polehávala a furt bych spala. Pak se mi začala příšerně točit hlava, že jsem vždycky potřebovala, aby šel Guillaume si lehnout se mnou, abych se ho mohla chytit, protože jsem měla pocit, že spadnu z postele, ač jsem ležela na ní. No, jak u blbejch, že...To samé při vstávání. Tak jsem začala mít strach, že sebou někde švihnu s Klárou nebo že omdlim apod. Rodinní příslušníci mě přesvědčili, abych šla k Dr,. tak jsem vyrazila. Vzali mě až na třetí pokus (třetí den, tj týden po pádu) a to už jse to výrazně zlepšilo, že se mi už netočil svět. Jen jsem při kontrole stoje spatného se zavřenýma očima sebou kinklala a to se nemá. Za týden tedy kontrola a stále se kinklám. Tak se mě dr. zeptala, co bych tedy chtěla dál dělat. Zda chci na scanner hlavy. No, jak to mám hergot já vědět ? Oni se tu totiž nějak nedávaj vyšetření příkazem, ale postup je na pacientovi. Tak mi řekla, ať jdu si udělat jogging a když mě bude bolet hlava, tak že půjdu do tunelu. Jenže nám tu te´d začlo mrznout, mám děsnou rýmu a běhat se mi tedy fakt nechce. Převčírem mi ale Dr volala, že mě konsultovala s neurologem a že jsem OK a že mám přijít za měsíc na kontrolu. To mě fakt bere tahle místní péče. Jak říkají i ostatní místní, dokud člověk fakt není téměř mrtvej, tak se musí samoléčit a nestojí za nějaký léčení. Te´d už si z toho zase dělám skoro legraci, ale měla jsem víc štěstí než rozumu, což musím uznat. A tak z mé historky plyne ponaučení, že na brusle i na lyže prosimvás vždy jen s helmou. Nestojí to za to. Mj. Guillaume už mi ji koupil...

HLAVNÍ MĚSTO QUEBEku QUEBEC

Tento víkend jsme podnikli docela pěkný výlet za hranice našich všedních dnů, a to do hlavního města provincie Quebec, s výstižným názvem Quebec. Je to moc pěkné město s architekturou, silně připomínající Evropu. Je to nejevropštější město severoamerického kontinentu, kam se všichni jezdí koukat, jak to v té Evropě vypadá. My (a vy) totiž v té Evropě ani nevíme, co máme, kolem jakých krásných architektonických skvostů chodíme, aniž bychom se namáhali vůbec zvednout hlavu. Tady mi to setsakramenstky chybí, takové to „zajdu do centra“. Tak tam ani vlastně moc nechodíme, protože to jsou stejně jen obyčejné ulice s obchody. Trošku Montrealu křivdím, protože tu staré centrum je, ale jsou to asi 4 nebo 5 ulic. No, a cestou do Quebecu jsme se zastavili v ledovém hotelu. Už delší dobu jsme chtěli vidět, co to je. Místo aby udělali z pevného sněhu iglů, postavili normální přízemní budovu, ve které je 36 pokojů, z čehož polovina apartmánů, lobby, funkční bar, a...skluzavku. Za prohlídku sice zaplatíte vstupné, ale stojí to za to. V baru si lze koupit drink a vychutnat si jej v ledové skleničce, takže drinky on the rocks, posedět v ledovém křesle u ledového stolu. Sloupy stavby jsou z ledu, ale zejména je úžasná výzdoba jednotlivých apartmánů. Každý je úplným uměleckým dílem, pokaždé na jiné téma. Jednou to je a la antické Řecko (až na ten teplotní rozdíl), pak podmořské hlubiny, pak téma zatmění slunce, nebo odpovídající námět polární krajiny. V okojích lze opravdu spát, na postele vám dají kožešiny a půjčí teplý spacák. Pokud byste přesto vyměkli (nebo spíše vytuhli...), o pár desítek metrů dál stojí opravdový hotýlek, kam se hosté z ledové sluje mohou libovolně přesunout. Máte tedy rezervované dva pokoje – jeden ledový a jedem normální. Když jsme tam byli, zrovna se tam hromadili svatebčané. Mít obřad v ledové sluji – OK, ale svatební noc, na to by mě nedostal... Bylo to opravdu zajímavé, musí to být strašná práce to vytvořit a pěkná čvachta, když nastane jarní tání... Uvnitř je stálá teplota mezi -5 až -3 stup., a to ať je venkovní teplota jakákoliv. Samotné město Quebec jsme si také prohlídli, ale spíše jsme se zaměřili na všelijaké zimní atrakce a radovánky, jako sjezd z kopce po sněhu na raftu, adrenalinový sjezd na ledové skluzavce na dřevěných saních. Rozdělili jsme se a Guillaume jel s Filipem a já s Esther, ale musím říct, že když jsme se hrabali nahoru a já viděla, jakou šílenou rychlostí jedou, zvažovala jsem ústup. Nějak na tyhlety věci už nejsem. Zpátky už to nešlo,byla tam hrozná fronta a uzoučká cesta jen nahoru... Dolů jsme svištěli ani nevim kolikátkou, ale ječely jsme obě. Esther radostí, já hrůzou. Bylo to totiž těsně po tom smrtelném úrazu na olympijských hrách....Ale ve zdraví jsme přežili. Od pondělka ale Esther churaví, takže poprvé nešla do školy. Hrozně těžce svoji absenci nese, místo aby se radovala, že se může poflakovat. Užili jsme si střídavě nevolnost horem, teplotu a bolení ucha, ale naštěstí je vše snad už zažehnáno a to bez návštěvy lékaře... Esther by asi moc ráda nebyla, když to tu takto publikuju, ale musím zmínit ještě jednu vtipnou historku. Minulý týden v pátek jsme šli na večer ke známým, jelikož jsme tu zavedli tradici, že každý měsíc slavíme hromadně narozeniny těch, kdo v daný měsíc mají jubileum a každý připravuje část večeře. No a ještě před odchodem z domova si E trochu stěžovala, že jí bolí břicho. Pobrali jsme vše potřebné o jídla až po pleny a vyrazili. Pěkně jsme zazvonili a já cpala děti dopředu a taktně jsem naznačila, aby E jako první toho našeho kamaráda, co chudák otevřel dveře, pofrancouzsku políbila na tvář. Nepolíbila jej, ale hodila naň pořádnou šavli. Hned poté mi sdělila, že už je jí výborně a nic ji nebolí...A tak jsme místo vítání se s kamarády drbali a myli koberec a odér v chodbě, kombinovaný se zatuchlými sněhulami asi dvaceti lidí byl vskutku ohromující. Zbytek večera již proběhl klidně. Ještě bych zde ráda zmínila jeden bonmot mého syna při pohledu na zmrzlou veverku před naší garáží. Zřejmě se nějak zasekla v takovém plůtku a nemohla už ven. Dětem to pochopitelně bylo líto a hned začaly přemýšlet o dosavadním životě veverky a důsledcích její smrti. Vyloučily, že by to bylo mládě, protože by určitě nedaleko byla maminka a tatínek a ti by se snažili ji dostat ven. Maminku a tatínka taky, neboť platí obráceně to, co bylo řečeno v předchozí větě. A tak Filip konstatoval, že to bude asi babička. Vycházel zřejmě z předpokladu, že vevečí děda by tam holt babičku nechal zašprajcovanou... Předpokládám, že všichni sledujete Olympiádu a závidíte nám, že nemusíme vstávat ve 3 hod v noci, abychom se podívali na to, co nás zajímá. Sice máme s Vancouverem taky časový posun (ona je ta Kanada poměrně hodně veliká...), ale užíváme si to, poprvé jsem v době her v hostitelské zemi!

TCHÁN NA NÁVŠTĚVĚ

Včera nám odjel tchán, a tak tu máme zase trochu prázdno, jako po každém odjezdu návštěvy. Dle plánu s Guillaumem absolvovali projížďku na sněžném skůtru, která je naprosto nadchla. Jeli proto až za Quebec, tj přes 250 km, aby měli ještě větší zimu a ještě víc sněhu. To se jim splnilo, protože jezdili při – 20 st., což je pěkná kosa... Já jsem dlouho váhala, zda mám s dětmi jet s nimi a počkat na ně ve městě, ale nakonec jsem vyměkla a raději jsme se hřáli doma. Projížďka na skútru probíhá tak, že každý má svůj skůtr, s turisty jede průvodce, který zná terén a vede je bezpečnými trasami, půjčovna zapůjčí obleky včetně teplých kalhot, bundy, helmy, rukavic a samozřejmě skůtru. Ten má dokonce vyhřívaná řídítka, aby jezdcům za jízdy neodpadávaly prsty na rukou. Guillaume s tatínkem byli naprosto nadšeni, ujeli cca 80 km a neměli ani jednu omrzlinu, což považuji za úspěch. Tchán si v prních dnech svého pobytu u nás postěžoval, že tohle není žádná zima, že všichni přehání, když mluví o místní zimě a že zas tak strašný to neni. To ale tvrdil, když nastala jednodenní obleva a bylo plus 9 st. O dva dni později už jsme jeli kupovat pořádné rukavice, podvlíkačky, kulicha a tchán měl radost, že bude mít co povídat, až se vrátí do teplých krajin. Jinak náš život pokračuje v rytmu, udávaném naší nejmenší, ale vzhledem k tomu, že je hrozně hodná (a to teď možná dělám chybu, že to píšu, tak abych to nezakřikla), tak to docela zvládáme. Jen jsem vnitřně brblala, když jsme teď měli vzhledem k francouzské přesile obědy a večeře o několika chodech a to ta jedna ruka moc nestačí (v druhé je obvykle dítě...). Asi je potřeba se propracovat k 3. dítěti, aby člověk byl v klidu, v pohodě, už se nenechal ovlivnit a zviklat všemi možnými rádci, rádkyněmi a pseudochytrými knihami. Když si vzpomenu, jak jsem až úchylně studovala všechny možné návody na děti než se narodila Esther, vše jsem měla načteno, zpracováno systematicky jakoby setrvačností z práce nebo studií, a jak jsem byla ze všeho vyřízená. Po jejím narození to bylo furt kojit, odstříkat, teplá sprcha, kojit, odstříkat, pak zas už se mléka udělalo proto moc, takže zase nejdřív studené obklady na zatvrdliny, ty nepomáhaly, tak obklady tvarohové, pak z kysaného zelí a pak doporučovali naložit ňanro rovnou do kýble s teplou vodou. Jak zústat v této životní fázi atraktivní ženou, to opravdu nechápu. Mezitím dítě řve hlady, matka řve bolestí a vyčerpáním a to opravu k rodinné pohodě nepřidá. No a teď? Vše jde tak nějak samo a v klidu. V pohodě jsem já a tudíž i mimino a zase zpětně já. Absolvovali jsme také opět několik vyšetření a o jednom bych zde ráda poreferovala. Paní pediatričce se nelíbil Klářin kožní záhyb nad zadečkem a poslala nás do nemocnice na ultrazvuk páteře, jestli tam něco není...tak jsme se objednali do místní vyhlášené nemocnice pro frankofonní pacienty (dosud jsme vždy byli u anglofonních a zároveň jsou všichni lékaři, kam chodíme, kromě mé gynekoložky, shodou okolností také Židé, je tu velmi silná komunita). Již od první chvíle začaly organizační komplikace : na doporučení od pediatřičky nebyl jejíí vlastnoruční podpis a že tedy Kláru nemůžou vzít. Při představě, že celou anabázi včetně placení nekřesťansky drahého parkovného absolvuji znovu jsem tedy našla nějakou kancelář, odtud poslali faxem pediatričce to doporučení na vyšetření, tu museli najít, pak jej podepsala, faxovali to zpět a nakonec to přislo na oddělení UZ. Jenže mezitím mě všichni ti lidé, co měli ten den jít na UZ, předběhli. Pak tam vozili hospitalizované pacienty, urazy atd atd, takže jsme čekali a čekali. Měli jsme tam být v 13h a když před 15h stále nic, říkala jsem si, že je fajn, že děti mají odpolední aktivity...a nemjusím pro ně jet. Když už ale bylo po 4 odpo, začala jsem se nervozně dožadovat , aby Kláru vzali dřív..., protože v 17 už opravdu děti končily. Obvolala jsem kamarádky a nikdo zrovna nemohl mi je vzít... V 16.30 nás vyzval takový hošík, abychom jej následovali do vyšetřovny. Tak tam tak čekám a ptám se, kdy přijde lékař a on, že ten UZ bude dělat on. No jestli mu bylo 20, tak hodně, ale hodně přeháním. Když zjistil, že jsme Češi , tak začal básnit o našich fotbalistech a to mi k jeho věku sedlo spíš než UZ páteře. Tak jsem se diplomaticky optala, co že je jako zač a on že je technik, který se na to podívá a výsledek posoudí pak lékař. Během vyšetření mi v jednu chvíli něco popisoval a říká „tohle je to a to, to mi jednou říkal náš lékař...“. No, velkou důvěru to ve mně nevzbudilo. Posléze se vyšetřovnou prohnal lékař, strávil tam celkově asi 45 vteřin, řekl, že je vše OK a že pošlou zprávu. Mladíček mi řekl, že jsem dnes měla štěstí, jak to rychle šlo, že jsem ani nemusela moc čekat - jen od 13 do 17h...pro děti jsem pochopitelně ten den splavená dorazila pozdě, ale hlavně , že výsledek byl OK... Ono tady totiž organizace práce lékařů je trochu jiná , někdy ku prospěchu věci, někdy méně. Sestřičky pacienta nejdříve vyslechnou (např. se ptá , jaké mám k Dr. připravené dotazy, obavy, sepíšou a aktualizují v PC základní info), odvedou vás do vyšetřovny a když zváží, poslechnou srdce atd, tak pak jen přijde Dr., odpovídá na předem připravené dotazy a hned zase odbíhá do vedlejší vyšetřovny, kde už je zase připraven ke startu další pacient. Takže je vše opravdu rychlejší. Dr holt fakt dělá jen ty hodně odborné věci a zbytek zajistí sestra. Ovšem v té nemocnici je ještě co zlepšovat...jinak to ale není tak blbý systém. Ale teď jdu preventivně spát, protože buhví jaká bude noc. Klára měla včera své první očkování, tak buhví, zda jí to náhodou nebolí. Neočkuje se tu proti TBC jako u nás v porodnici, ale až kolem půl roku.

Miminka v kanadské zimě

Miminka v kanadské zimě Letošní zima je tu skutečně narozdíl od té české mimořádná: sněhu tak málo, že se ani v okolí nedá bobovat, zimní obleky jsou tím pádem odřené od asfaltu, jak se o něj děti odírají, chladno sice je, téměř pořád je ráno -10, ale zase to není dost, aby otevřeli oficielní kluziště na rybníčcích a řece. Prý je třeba pár dní alespoň 15. Jak jsem již jednou naznačila, s kočárem mi to fakt nevadí, i tak je na mě těch 10 s miminem dost. Quebečaní se tváří, že jsem cimprlich, že při těch 10 12 můžou ven i novorozenci. Ale proč tu zase prudim se zimou....protože chci popsat, jak se tady s miminy přežívá zima a jaké vybavení zde existuje. No a letos by se šiklo v Čechách, protože na takové mrazy jsem nikdy nic moc kromě klasického fusaku s beránkem neviděla. Pro nejmenší miminka tu prodávají naprosto úžasný vynález. Takový superteplý návlek na autosedačku, tzv. Ptit Coulou, který má pouze nahoře otvor jako komín, kudy jde dovnitř trochu vzduch. Ten náš Ptit Coulou má tvar berušky.viz foto. Pod dítětem je také taková teplá podložka, na tu se dítě položí, návlek se natáhne na sedačku a můžete ven. Doporučuje se do MINUS 25 st. Musím uznat, že je to sice drahá záležitost, ale asi nejlepší investice letošní zimy (nám ji přinesl Ježíšek, to se máme ). Navíc do toho v podstatě nefoukne vítr, narozdíl od kočáru. Já osobně to naprosto oceňuji při ježdění pro děti a zpět, či jakýchkoliv jiných popojížděních. Navíc už pod to není třeba dítě navlékat do kombinézy. Dle výrobce stačí čepice a svetr. No, já se furt bojim, že mi mimi umrzne, tak ji navlíkám víc, ale evidentně jí to nevadí. Tady totiž nikdo s kočárem s klasickou korbičkou nejezdí (je mi líto zkroucených mimin), moc na procházky v zimě nechodí, všichni se přesunují autem s autosedačkami, naklapnutými na kočárek, o to víc se jim tu pak takový Coulou hodí. Mj existuje to 4 roky. Pak je taky legrační vozítko, a to jsou takové sáňky se sedátkem, které je vypolstrované a na ty sáňky se napne igelitová jakoby pláštěnka proti sněhu , větru apod. Ale teď je na to málo sněhu na chodnících. Jinak se dá přemísťovat s vozítkem, které možná někdo zná jako vozík Charriot (navíc made in Canada, což jsem nevěděla), který se přihákne za kolo. Tak na pro zdejší klimatické podmínky ještě univerzálnější a vymakanější, protože se může nejen vozit jako trojkolka kočár, ale vyháknou se kolečka, naklapnou lyže a hurá třeba na běžky. Jen se člověk musí téměř osedlat, navlíct postroje a vezete si dítě. Jen nevim, jak to maj vymyšlený na kojení. Vysedlat, odhalit, nezmrznout, osedlat... Nabídka kvalitního zimního oblečení za dobré ceny, jak jsem již také psala, je tu skutečně naprosto úžasná, až mě napadá, zda by nestálo za to to do ČR dovážet. Letos by mi určitě všichni utrhali ruce. Máte ještě někdo zájem?...:). Teď sice sezona v podstatě skončila, protože v obchodech už visí plavky a trička s krátkým rukávem, ale však ona zase brzo začne. Perfektní fusaky, kombinezy, návleky atd atd. Velice kvalitní dětské i dospělé boty, ověšené etiketami, označujícími, od jaké zimy si je můžete vzít. Tak třeba máma si zde pořídila boty, které vám garantují do -74 st. Vtipné je, že zrovna do -74 a ne -75 nebo -73, ale budiž. Dětské zimní obleky jsou i opravdu hrozně pěkné, ty dospělé jsou z hlediska mody ne vždy úplně trendové...

Právě včera nám přijel francouzský dědeček a tchán, kterého jsme sem nalákali jednak na Kláru – a bude tak prvním zástupcem francouzské sekce (jak naši nazývají rodinu Guillauma), který bude mít čest ji osobně vidět a to takhle malinkou – a jednak na Kanaďany velmi oblíbenou zimní kratochvíli, a to projížďku na sněžném skůtru. Podél silnic vedou specielní trasy pro skůtry, zvláštní značení – taky jsem se to učila, když jsem si dělala řidičák – oblíbené je ježdění na zamrzlých jezerech, kterých jsou tu spousty. Jen občas se stane, že tam někdo zahučí i se skútrem, jako zrovna asi před týdnem a bohužel se špatným koncem. Je tu totiž letos poměrně „teplo“, a tak není led, jak by měl být. Tak doufám, že Guillaume s tatínkem budou jezdit na osvědčených trasách. Když sleduji a srovnávám teploty v Praze a tady, tak je to dost podobné, často dokonce vyhrává Praha, co se chladu týče. Sněhu je taky relativně málo, ale tady, když už jednou napadne, tak do března neroztaje. Ovšem zejména letos si opravdu nestěžuji, neboť jsem lopatu, co vozím v autě, ještě nemusela k vykopání se ze závějí použít. Stejně jako určitě všude je teď i tady spoustu aktivit a iniciativ ve prospěch Haiti, ale až mě překvapuje, s jakou účastí a soucitem se Kanaďani snaží pomoci. Faktem je, že je tu spousta přistěhovaných z Haiti, a tak jsou vazby silnější. Jak ve školce, tak ve škole už proběhla akce pečení domácího pečiva a jeho prodej ve škole dětem jako svačinka a po škole rodičům jako odpolení svačinka, takže si někteří kupovali vlastní buchty, které den před tím napekli. Jak Filip, tak i Esther mají ve svých třídách každý nového spolužáka, což jsou děti evakuované z Haiti. Jde ale většinou přeci jen o privilegované případy dětí s rodinami, kterým se podařilo prchnout, takže je tam vždy nějaká vazba na Kanadu, nebo to jsou děti lidí, kteří dělali pro nějaké nadnárodní instituce. Způsoby vybírání peněz jsou opravdu různorodé, chodí mi SMS od operátora, abychom přispěli, pokaždé při placení v obchodě se vždy předem ptají, zda zároveň přispějeme, ve škole jsou zřízené bedničky na šeky, po městě pochopitelně taktéž, od různých institucí už jsme dostali maily, atd atd. Uvědomila jsem si že, pokaždé, když se nám narodí dítě, stane se ve světě nějaká katastrofa. Když se narodila Esther, skoro po 2 měsících bylo 11. září 2001, pár dní po narození Filipa se prohnalo tsunami a teď tohle. Tak raději už s budeme s dětmi končit...

Francouzský dědeček v Kanadě

Právě včera nám přijel francouzský dědeček a tchán, kterého jsme sem nalákali jednak na Kláru – a bude tak prvním zástupcem francouzské sekce (jak naši nazývají rodinu Guillauma), který bude mít čest ji osobně vidět a to takhle malinkou – a jednak na Kanaďany velmi oblíbenou zimní kratochvíli, a to projížďku na sněžném skůtru. Podél silnic vedou specielní trasy pro skůtry, zvláštní značení – taky jsem se to učila, když jsem si dělala řidičák – oblíbené je ježdění na zamrzlých jezerech, kterých jsou tu spousty. Jen občas se stane, že tam někdo zahučí i se skútrem, jako zrovna asi před týdnem a bohužel se špatným koncem. Je tu totiž letos poměrně „teplo“, a tak není led, jak by měl být. Tak doufám, že Guillaume s tatínkem budou jezdit na osvědčených trasách. Když sleduji a srovnávám teploty v Praze a tady, tak je to dost podobné, často dokonce vyhrává Praha, co se chladu týče. Sněhu je taky relativně málo, ale tady, když už jednou napadne, tak do března neroztaje. Ovšem zejména letos si opravdu nestěžuji, neboť jsem lopatu, co vozím v autě, ještě nemusela k vykopání se ze závějí použít. Stejně jako určitě všude je teď i tady spoustu aktivit a iniciativ ve prospěch Haiti, ale až mě překvapuje, s jakou účastí a soucitem se Kanaďani snaží pomoci. Faktem je, že je tu spousta přistěhovaných z Haiti, a tak jsou vazby silnější. Jak ve školce, tak ve škole už proběhla akce pečení domácího pečiva a jeho prodej ve škole dětem jako svačinka a po škole rodičům jako odpolení svačinka, takže si někteří kupovali vlastní buchty, které den před tím napekli. Jak Filip, tak i Esther mají ve svých třídách každý nového spolužáka, což jsou děti evakuované z Haiti. Jde ale většinou přeci jen o privilegované případy dětí s rodinami, kterým se podařilo prchnout, takže je tam vždy nějaká vazba na Kanadu, nebo to jsou děti lidí, kteří dělali pro nějaké nadnárodní instituce. Způsoby vybírání peněz jsou opravdu různorodé, chodí mi SMS od operátora, abychom přispěli, pokaždé při placení v obchodě se vždy předem ptají, zda zároveň přispějeme, ve škole jsou zřízené bedničky na šeky, po městě pochopitelně taktéž, od různých institucí už jsme dostali maily, atd atd. Uvědomila jsem si že, pokaždé, když se nám narodí dítě, stane se ve světě nějaká katastrofa. Když se narodila Esther, skoro po 2 měsících bylo 11. září 2001, pár dní po narození Filipa se prohnalo tsunami a teď tohle. Tak raději už s budeme s dětmi končit...