Veselé Vánoce

Letošní Vánoce jsme strávili pro nás dosud nestandartním způsobem. Guillaumova rodina se rozhodla pro velký úspěch zopakovat jako již před 4 lety dovolenou na megalodi. Tentokrát by však v Evropě o Vánocích byla zima, a tak jsme se vypravilli, všech 21 členů rodinné delegace, do Střední Ameriky, do Karibiku. Náš odlet z Montrealu byl naplánován na sobotu 19.12., velmi časně ráno. A ač jsem se snažila vše připravit předem, i tak jsme zalehli až v půl 3 ráno, jednou v noci nakojili a v 5 už zvonil budík. Aby to dětem nebylo líto, ještě jsme večer stihli expres – Ježíška. Moc vánoční atmosféra se nekonala, kapra nedělám, na salát jsem se chystala, nakonec jsem ho nestihla, cukroví nikdo neupekl, vánočka se taky neupletla, no jedna velká ostuda... na dárky měli vyměřeno asi 20 minut a pak do postele. Ráno bylo drsné, ale pak už vše běželo jako na drátkách. Já jsem ale za boha nebyla schopna uvěřit, že DOOPRAVDY tam, kam letíme , bude teplo. Takže jsem raději všem navlíkla čepice a rukavice, alespoň do taxiku....Let byl děsnej, neb Klára ani děti nespali, furt se někam hrnula, já bych ale spala, až bych brečela, takže jsem si řikala, že dlouho mě v letadle s nima nikdo neuvidí... Guillaume zase rozumně seděl daleko od nás, aby měl klid na filmy (prý, že nebylo volno, ha, ha), takže já jsem přílétala do destinace brunátná... Přiletěli jsme tedy do Guadeloupského hl.m. Pointe a Pitre, kde, světe div se, bylo opravdu vedro. Pochopitelně jsme hned sundavali vrstvy oblečení, a poměrně dost vyřízený se dopravili do hotelu u města Gosier, kde jsme měli strávit cca něco přes 24 hodin, tj do odjezdu na loď. Tam jsme opravdu uvěřili, že je letos podruhé léto a pěkně jsme si to užili. Kupodivu se nám nepřihodila žádná veselá ani šílená historka. Další den večer jsme se přesunuli do přístavu Pointe a Pitre, kde jsme se nacheckovali na loď. Tentokrát už na nás takový dojem neudělala, protože jsme to znali z minula, ale tento způsob trávení dovolené s dalšími 2500 lidmi a skoro tisícovkou personálu, je skutečně zajímavý. Loď je obří, jako kdyby po moři plulo několik paneláků. Nástup probíhá jako do letadla, kontrola pasů, tašek, dokonce jsou tam termočidla, která měří, zda nemáte teplotu. Nesmí se přinest vlastní jídlo nebo voda, atd. Když jsme se dopracovali až do naší kabiny, kterážto byla vlastně docela pohodlný pokoj, tak nám začalo být divné, že ostatní ještě nedorazili, ač měli přiletět po poledni. Pak jsme dostali SMS, že mají 6 hod. zpoždění, protože letiště v Paříži pod nánosem 10 cm sněhu zkolabovalo. Když ale stále nic, v 22 hod. nikde nikdo a poslední nástup do lodi měl být v 23h, začali jsme být lehce nervozní, Esther začala bulet, že to nestihnou . Nakoncec se z 6 hod se vyklubalo 8 a loď posunula odplutí o 3 hod a překopala jízní plán. Těch sluncechtivých Evropanů, kteří se zasekli, bylo dost na to, aby na ně megaloď počkala. Kolem 2h v noci všichni šťastně dorazili, rozdělili se po pokojích a Esther jsme spící přenesli do postele k její sestřenici. Ráno jsem s hrůzou zjistila, že milá sestřenice měla horečku a kašel, což nám neřekli.... No, a abych nevypadala, že jsem nějaká přeopatrná, tak jsem ji tam nechala... Pochopitelně po 2 dnech měla horečku a tuberácký kašel taky a bylo zaděláno. Program na takové lodi je takový, že v noci loď pluje, vy pomalu ani necítíte, že se hýbete, a ve dne, někdy odpo někdy celý den, zakotví v přístavu a vy se jdete courat. Měli to tu ale moc pěkně vymyšlené, že lod sice zakotví, ale v přístavu a tam se nedá koupat, ani neni nic ke koukání. Takže vám nabízejí spousty exkursí za nekřesťanské peníze, protože vědí, že pokud, člověk chce něco vidět, musí dál od přístavu. První den jsme přistáli na ostrově Sv. Martin, který mj. patří půlka Holandsku a půlka Francii. My byli na té holandské. Rozhodli jsme se , že vyrazíme pěšky asi 600 m do zátočiny na pláž a do centra městečka. Byl dost hic a všichni jsme už chtěli být u vody a smočit se, a tak jsme nasadili relativně svižné tempo pro našeho 21 členného hada. Naakumulovaná únava, vedro, žízeň, rychlá chůze a teplotní šok ale dolehli na Guillaumovu maminku, která najednou začala lapat po dechu, podklesly jí nohy a ještě že za ní šel Guillaume, že jí podepřel a usadil do stínu. Po asi 15 minutách po příjezdu do první destinace naší tour po Karibiku to bylo jako úvodní číslo docela povedené...Naštěstí jsem měla vodu, tak jsem ji polila, napila se, ale nahnalo jí to dost strach. Po dalších asi 20 min se zavolal taxi, její dva oddaní synové s ní odjeli zase zpátky na loď, kde v chládku nabrala sílu a večer už byla úplně OK. Náš zkrácený had pokračovat až do cíle, čímž byla pro některé pláž, pro jiné bezcelní shopping, pro nějž je toto město prý vyhlášené....Hádejte, kdo kam šel.... Na lodi je k dispozici vše jako v hotelu, večer máte možnost občerstvení v několika restauracích, vše je dokonale zorganizováno, aby se celá ta horda lidí někde naládovala několika chody. Je tam na asi 10 patrech spousta barů, heren, aktivit pro děti, bazén, fit ness, dokonce i dráha na kolečkové brusle a běhání, ale že by tam zavedli hlídání ročních batolat, to nééééé. Takže jednou jsem rychle ozkoušela fitko, jednou si dala Piňukoládu, ale to batole nikdy nebylo daleko...Na ty organizované aktivity jsme jednou děti zapsali, abychom si užili galavečeři. Ale když jsme si je vyzvedávali, Filip bulel, jeho bratranec skoro taky, Esther měla namále, další setřenice bulela a ráno se pozvracela, a další dva už tam odmítli jít. Tak nevim, který pedagog to vedl... Vše se blyští, vše je dokonalé, načančané a čisté, pořád tam někdo pulíruje zrcadla, ale jako styl je to jeden velký kýč. Často jsem myslela na kamaráda Pavla, který by od snídaně do zamhouření oka v jednom kuse trpěl. Je to totiž takový mix rokoka, secese, neobaroka a nezařaditelné všehochuti . Jo, ale proti gustu, žádný dišputát. Další den jsme přijeli do Dominikánské republiky. Vzbudili jsme se a už jsme tam byli. Z okna jsme měli podivný výhled. Záliv, kokosové palmy, vilky, bazény a hnusná továrna, že které šel tak černý kouř, že jsem to už hodně dlouho neviděla. Idylka... Po poledni jsme měli domluveno s jednou místní agenturou, že nás vyvezou za hranice všedních dnů, což spočívalo v tom, že nás minibusy odvezli asi 15 km , kde jsme nasedli na jejich loď - trimarán, který jsme hravě v našem počtu zaplnili...během asi hodinové jízdy se spontánně tančilo na přídi lodi, jásalo na povel, ochutnával místní rum, lovili a zase pouštěly mořské hvězdy a jediný, kdo to moc neocenil, byla Klára, zejména, když kapitán nasadil nejvyšší rychlost ...naštěstí byla loď alespoň kryta plachtou proti slunci. V cíli jsme ale byli už moc pozdě, takže už jsme se ani moc nekoupali. Slunce v těchto krajích nedaleko rovníku zapadá kolem 18hod. a pak je docela rychle tma. Agentura, shodou okolností z Quebeku, nám přiravila grilování, večeři a oheň na pláži, což bylo docela působivé. Zpáteční cesta byla už na jeden zátah, ale takový vichr z jízdy, že jsem se musela s Klárou celá zakrýt dekou a plachtou a celou dobu ji kojit.... Další den jsme popojeli jen pár námořních mílí a zakotvili kousíček od ostrůvku Catalina, stále Domin. Rep., kde má společnosti Costa, provozující tyto cruise, vlastní pláž. Tam nás odvezli postupně ve vlastních záchranných člunech, neboť megaloď musela zůstat zakotvena dál na moři. Na pláži jsme opravdu nebyli osamoceni, nevím, jestli nás tam bylo všech 2500, ale určitě ne o moc míň. Ocenili jsme, že tam pro všechny plážechtivce je zajištěn stan s luxusním bufetem, a opět spontánní folklor v podobě hudebníků, fotografů, stánků,....vše pro tlupu z lodi. Ve čtvrtek ráno se Esther probudila s teplotou a bolestí hlavy. Nechali jsme jí trochu vyspat, oddělili se od zbytku rodiny a udělali si , když se Esther udělalo lít, vlastní program. Najali jsme si taxi, který nás provezl po okolí a nechal nás nakonec na pláži. Prý moc pěkné. Sice pěkné, ale Guillaume se pořezal o kameny, které nebyly vidět. Trochu nás nakonec tazikář napínal, když se ani po 15min. po stanoveném čase, kdy nás měl vyzvednout, neobjevil, ale nakonec dorazil a na loď jsme se vrátili včas. V pátek, tj. na Štědrý den, jsme měli na programu Antiguu, která patří do Britského Commonwealth. Zase jsme absolvovali okruh po ostrově, tentokrát už ale všichni, Esther nadopovaná paraleny či nurofeny. Večer se na lodi konala slavnostní večeře, ale myslim si, že i přes snaživou a všudypřítomnou vánoční výzdobu, si málokdo připustil, že jsou opravdu Vánoce. V sobotu jsme si projeli Barbados. Stále s dávkou paralenů. Skončili jsme na nádherné pláži, odkud nás ale po asi 2 hod. vyhnala šílená tropická průtrž mračen. Jako kdyby člověk otevřel milion kohoutků najednou. Tu už jsme se shodli, že Klárčiny pupínky po těle jsou nějak příliš podobné neštovicím. Odsouhlasila to i Guillaumova sestra doktorka, čímž mě opravdu moc potěšila. Nechala jsem totiž K proti planým neštovicím naočkovat, což je zde normálně v očkovacím kalendáři v roce dítěte, a ona holt měla reakci v podobě lehkého průběhu nemoci. Bezva. Jedna s horečkou a kašlem a druhá s neštovicema. Další den jsme dorazili zase zpět do Guadeloupe, odkud jsme před týdnem vyjeli a to už Esther začalo bolet i ucho, což je pro mě vždy špatný signál. Jelikož má uzoučké zvukovody, žádný Dr. nevidí bubínek a tím pádem nevidí, zda tam je či není zánět. Takže double nurofen, vyležení , neb nám prázdniny narozdíl od zbytku již komplet zdravé rodiny, nekončily a ještě jsme se museli to samé odpoledne přesunout letecky z Guadeloupe na Martinik. Esther polehávala, kde se dalo a kolem 18h, kdy se začalo stmívat, jsme byli v hl.m. Martiniku, Fort de France. Na letišti na nás měl čekat vřele doporučený pán, který nám měl pronajmout auto. Ne žádná světoznámá Avis, Herz apod., ale prostě drobný živnostník. Srdečně se s námi přivítal a by the way nám sdělil, že pro nás nemá to auto, na kterém jsme se domluvili, ale Opel Corsa. Lehce nám spadly čelisti, neboť, kdo zná, ví, že Opel Corsa není úplně nejpraktičtější vůz pro pětičlennou rodinu s kočárkem, 3 kufry a 4 příruč. taškami. Údajně mu kvůli sněhu ve Francii zústalo víc klientů, než mělo a neměl už jiná auta. Zalitovali jsme, že přeci jen jsme se nedomluvili sic s dražšími, ale přeci jen většími půjčovateli...Guillaume s ním přeci jen poodjel na parkoviště, kde se asi 15 snažili do auta narvat náš náklad, což bylo silně alibistické, jelikož auto jako takové bylo jen o něco větší než náš největší kurf...No a protože řešení moc nebylo, holt s námi musel pán jet asi hodinovou cestu do našeho hotelu. Tam nás ale pro změnu čekalo milé překvapení , protože místo objednaného malého studia, nás paní majitelka upgradovala a měli jsme krásné veliké studio, kde měly děti dokonce každý svůj pokoj. Což se ukázalo jako velice praktické pro nemocnou Esther. Z otevřené kuchyně byl dechberoucí výhled na zátoku, což bylo ráno při snídani obzvláště příjemné. Vyrazili jsme hned směr pláž a užívali si tu nádheru. Večer ale bylo Esther zase blbě, teplotu už měla skoro 39 a bylo jasné, že sami už to nezvládnem. Ale jelikož jsme vlastně byli ve Francii, a vlastně i v Evropské unii, protože Martinik je franc. zámořský departement, prostě ráno Guillaume zašel s Esther k doktorovi ve vesnici, dostala antibiotika a další den byla OK. Když se Guillaume ptal, jak tedy máme omezit prázdninové radovánky, doktor říkal, že nic omezovat nemáme, normálně všechno dělat, jen se nemá Esther moc potápět. To je rozdíl, co ? U nás by nesměla týden ven, na slunce vůbec, pak týden v klidu načerpávat síly a pak ještě na kontrolu. To měla radost, protože už si mohla konečně začít užívat. A tak jsme trochu projeli ostrov, pokoupali se na různých nádherných plážích a užívali si teplo. Ve čtvrtek odpoledne jsem ale začala najedou usínat téměř ve stoje já, chytaly mě záchvaty kašle a ač bylo přes 30 stupňů, byla mi zima a měla jsem husí kůži. Ano, uhodli jste, teď přišla řada na mě. Na pláži jsem jen ležela a ani jsem nešla do vody, což je u mě špatné znamení. V noci už jsem měla dost horečku a naštěstí další den ráno lilo, a tak jsem mohla spát až do poledne. Pak jsem se narvala brufenem a šli jsme na pláž. To už mi bylo i tak fakt blbě a když ostatní šli na silvestrovskou zmrzku a palačinku, zůstala jsem jen ležet v autě. Večer udělal Guillaume slavnostní rybu, měl připravenou flašku a ač jsem se opravdu snažila, z postele jsem nevylezla, a tak si Guillaume užil svůj dosud nejbujnější Silvestr. Skoro všechnu rybu vyhodil, flašku zabalil do kurfu a večer strávil tím, že umyl a vyčistil celé studio, protože další den jsme museli ráno v 9 vyjíždět a předat je čisté. No, bomba Silvestr. Já jsem ani neregistrovala, že jsou rachejtle. Docela jsme si oba říkali, že v tomhle stavu se bude s dětma docela blbě cestovat. Naštěstí ráno jsem resuscitovala a bylo mi docela dobře. Takže jsme vyrazili, vrátili naši pojízdnou nákupní tašku (mj. pán zase musel přijet pro polovinu našich tašek) a vypravili se na cestu. Měli jsme mezipřistání v Guadeloupe, které se ale z původních 5 hodin ještě o 3 protáhlo kvůli mrznoucímu dešti v Montrealu a tak jsme nacheckovali tašky, vzali si mobil na pracovníka Air Canada a odjeli ještě na pár hodin na pláž. To bylo velice sympatické, mát navíc ještě jedno odpoledne u vody. Let potom proběhl krásně, po dlouhé době jsem shlídla i jeden film (doporučuji jako příjemný film pro dámy Eat, love and pray) a kolem 1 hod v noci jsme byli doma. Doma bylo příjemných 13 stupňů, ale to jsme věděli předem. Co jsme ale nevěděli bylo, že ráno bylo stále jen 15 a kotel vypnutý. Prostě z nejasných důvodů nový kotel, který nám nainstalovali těsně před odjezdem, vypínal a netopil. Což je nepříjmné, když máte doma takovou zimu. Každé dvě hodiny jsme ho museli restartovat, v noci netopil a v pondělí museli zase napochodovat z topenářské firmy. V neděli k nám ještě ráno přišel francouzský Ježíšek, ale dětem ani nevadilo , že je taková zima. V nestřeženém okamžiku, kdy jak já , tak Guillaume jsme pro něco odběhli, Klára vylezla na schody a v momentě, kdy já jsem se vracela do obýváku, už jsem jenom viděla jak po hlavě padá dolů a slyšela ránu. Krve by se ve mě nedořezal. Hned jsem jí chytla a naštěstí vše dopadlo dobře. Volala jsem na zdravotní infolinku, hlídali jsme ji ve spánku a byli bdělí a měli jsme zase jednou víc štěstí než rozumu... To, že já jsem ještě asi 4 dni měla večer pořád horečku už bylo jen pokračováním naší veselé dovolené a vrcholem byla ve čtvrtek diagnoza zápalu plic. Takže jsem na ATB taky a kašlu jak tuberák. Proto Vám všem tímto přeji především zdraví a zase zdraví do nového roku.