Bonjour, bienvenue sur mon blog.

V jednom z minulých článků jsem se myslím zmiňovala, že máme v plánu ještě než nastane opravdový podzim, jet stanovat. Minulý víkend jsme se tedy vypravili, pravda pouhou hodinu cesty od nás, do Národního parku Yamaska stanovat. Když jsem to tak promýšlela, nespala jsem pod stanem asi 10 let. Přátelé nám navrhli společný víkend v kempu, což ale neměl být kemp ledasjaký, nýbrž kemp pro masňáky, protože stany nejsou jen tak ledsjaké, nýbrž již postavené, s dřevěnými příčkami a matracemi, stolem a židlemi, nádobím, venkovním vařičem a pozor : elektrickým či plynovým vytápěním. Proto jsem se ani ve svém stavu moc nevzpouzela. Navíc ještě další lidé, kteří s námi jeli, měli taky mámu s termínem porodu o 3 dni později než já... Po více než 2 hodinách cesty skrz zácpy (správný Montrealan totiž na víkend jede na svou chalupu nebo alespoň si něco pronajme a vyráží stejně jako správný pražák v pátek co nejdříve), jsme již ve tmě dorazili do parku. Bohužel však již dlouho předem na tento víkend hlásili přízemní mrazíky a ač místní meteorologické předpovědi většinou nevycházejí, tak tato vyšla. Při příjezdu již teploměr v autě ukazoval jen +2 st. C. Když se nám ve tmě podařilo nalézt stan a navozit do něj na kolečku, které je již pro masňáky předem na parkovišti připravené, naši výbavu, přeci jen jsme si říkali, jestli nejsme padlí na hlavu jet stanovat v takové zimě. Navlíkli jsme se a hlavně začali zprovozňovat topení, zavírat všechny škvírky. Plynové topení ve stanu nás moc neoslovilo, a tak jsme raději zvolili hlučnou variantu elektrického přímotopu než tichou variantu přidušení plynem. Musím se přiznat, že tak blbě jsem se již dlouho nevyspala (a již brzo budu mít příležitost se znovu tak blbě vyspat...). Jednak termostatický spínač, úchylná obava, zda mi děti ve dvou flískách, pyžamech, ve spacáku a přikryté dekou, neumrzly, a zase nějaké zvířecí zvuky zvenku. No, samozřejmě jsme nezmrzli, ráno jsme si všichni dali hromadně venku snídani při asi 3 stupních, a jak jsme se cpali teplýma párečkama, buřtíčkama a volskym okem, kakaem a všim možným! Což by za normální situace nebylo v naší rodině možné.¨ Přes den ale bylo krásně, docela teplo, a tak jsme si udělali ještě několikakilometrový výlet na kolech. Další noc už jsme byli machři, bylo výrazně tepleji a krásně jsme se vyspali. Děti se všechny ale celý den těšily, že si večer postaví z větví domeček. Začaly tedy tahat na plácek větve z bezprostředního okolí stanů a asi po půl hodině se objevil pracovník parku (kterých tam pořád je hodně), děti poučil, že ochrana přírody začíná tím, že se větvě nechávají tlít tam, kam spadly, že domečky se z nich rozhodně nestaví a že je tedy třeba větve vrátit na místo. Děti měly pochopitelně z uniformovaného pracovníka vichr a bylo až dojemné je sledovat, jak svou krásnou stavbu dobrovolně samy bourají. Mně pak pracovník jako zástupci skupiny nezodpovědných rodičů osvětlil, proč a co a jak a pozval nás na power pointovou prezentaci parku a jeho krás. To jsme opravdu neabsolvovali. Chápu jejich starost o breberky, které bydlí pod různými klacky, ale na druhou stranu, proč tam tedy dělají kemp, když se nesmí vstoupit jinam než na cestičky. A to si pán naštěstí nevšiml, že všechny děti narvaly maminkám spoustu pěkných kytiček. Vzhledem k tomu, že teď nastává již ten pravý čas, stromy se začínají opravdu krásně zbarvovat, a tak i tento park už hýřil všemi barvami.