CESTOVÁNÍ PO QUEBEKU

Letos jsme strávili část prázdnin i v Kanadě, a to na konci sprna před nástupem do škol apod. A protože tu dobu si vybrala i rodina Guillaumovy sestry k cestování po Quebeku, spojili jsme naše plány a strávili společně několik dní. Cílem byl asi 5 hodin cesty autem vzdálený fjord Seguenay, cca 500 km severně od Montrealu po řece Sv. Vavřince. Sraz jsme si dali rovnou v kempu, kde jsme měli rezervováno týpý a kam jsme my měli dorazit z Montrealu a sestra s rodinou od města Quebec. Těsně před cestu si ovšem Guillaume nějak nevhodně kiksnul páteř a pomalu začínal kulhat už když nosil tašky do auta. Na první čůrací zastávce se už plazil po autech, aby došel na WC.... Představa příjemně a aktivně strávené dovolené se začínala rozplývat. Převzala jsem pro jistotu auto a promýšleli jsme co dál. Nakonec nás „zachránil GPS“, který nám po cestě navrhl několik lékařů ortopedů. Guillaume je po cestě obvolával s nadějí, že jej někdo týž den vezme. Situace nemožná v Montrealu, ale v těchto dálkách se to podařilo. Rozhodli jsme se, že se odvezeme já a děti do kempu a G se vrátí do 25 km vzdáleného města k doktorovi, protože už byly 3 hodiny odpoledne a po 5 hod v autě už jsme toho měli dost. Jenže jaké bylo naše překvapení, když nám GPS hlásil, že jsme na místě a na místě nebylo nic, jen hluboké lesy a po kempu ani památka. Po obvolání jsme zjistili, že jsme si pěkně zajeli a do kempu zbývá ještě asi 60 km. Jenže na to už jsme neměli čas kvůli doktorovi, a tak jsme to zase otočili a jeli do města, tam strávili asi 2 hodiny a do kempu dorazili na večeři v 8 hodin večer. Doktor ale uměl, G všelijak prohmátl a ten byl jak znovuzrozený, protože chodil skoro normálně. Spaní v týpý si užily hlavně děti, já jsem se v noci vzbudila asi 20x, protože jsem furt slyšela nějaký zvuky a chrochtání a vsugerovala jsem si i bručení. V této oblasti totiž běžně žijí medvědi a já jsem se pod tím týpý znovu ujistila, že jsem přeci jen městský člověk a ta divoká příroda holt je na mě moc divoká. Guillaume v noci spí jak špalek a asi by nás před medvědem taky moc neochránil. Navíc Esther mě v noci vzbudila, že chce čůrat, čehož jsem se děsila. Asi načůrala i na týpý, protože jsem nechtěla jít daleko od něj. Jaká byla moje radost (ovšem veřejně nevyřčená), že na další noc už týpý volné nebylo a museli jsme do srubu...sice byl taky v lese, myslela jsem, že tam nedojedeme, ale alespoň měl pevné zdi. Všude tu dostanete brožurky, jak se chovat, když potkáte medvěda. Jenže někde radí pomalý klidný ústup vzad, jinde úprk co nejrychleji do bezpečného místa, takže babo raď. Každopádně ve všech kempech visí na takové šibenici igelitové pytle s odpadky, aby na to medvědi nevylezli. Letos jich je prý nějak víc a lezou i do měst, protože mají málo jídla v lesích. Doufám, že k nám do centra ani zvlášť otrlý nebo pomatený medvěd nedorazí. Stačí mi předevčírem spatřený tchoř, který se šunul z ulice pod naši terasu. Asi za zbytkem své smrduté rodinky... Už tam musí být úplná ZOO, protože vloni tam žili tři mývalové, letos zjara dokonce bobr a teď i tchoři. Trochu mi to asociuje pohádku o boudě budce, kterou nakonec rozšlape již výše zmíněný medvěd. A to bych fakt nerada, protože jak je to tu všechno dřevěné, neměl by s tím moc problémy. Vloni jsem po zjevení se všech těch mrch dlouhou dobu nechodila na terasu. Letos jsem otrlejší, klidně si tam dáváme kafe, ale pocit, že pode mnou bydlí taková skvadra mě občas znechutí. Zakoupila jsem specielní prostředek k odpuzování zvěře, který v překladu zní „vypadni“. Ano, tak nějak bych to upřímně taky řekla. Jen aby u nás nechtěli přezimovat a zakládat na jaře rodinu. Abych se vrátila k dovolené : projeli jsme místní městečka, absolvovali procházky v národních parcích a zlatým hřebem byla několikahodinová projížďka na lodi, ze které jsme pozorovali velryby, které mají oblíbené toto místo na soutoku fjordu a řeky, neb je tu spoustu planktonu, který se víří mísením dvou druhů vody, slané a studené a sladké teplejší. Viděli jsme jich spoustu, stejně tak jako běluh, což je jejich menší příbuzný. Fota viz na http://fleg.rajce.idnes.cz/Le_Saguenay_-_srpen_2009/ Ale protože my neradi jen tak klidně plynoucí dovolenou, zpestřili jsme si ji ještě další návštěvou lékařů. Filip totiž již od pobytu v Česku měl na noze ošklivě rozškrábaný štípanec, který se ve slané vodě v moři ve Francii zanítil a ne a ne se zhojit. Tady už si to roznesl i na obličej a krémy už nezabíraly. Guillaumova sestra lékařka usoudila, že třeba nasadit antibiotika. Jenže jako lékař nerezident je nemůže předepsat. Tak jsme si dali 3 hodiny na místní zapadlé pohotovosti, kde za tu dobu zvládli snad jen 5 pacientů. Tam se muselo radit několik doktrorů a když zjistili, že se mu to udělalo ve vzdáleném a exotickém Česku, nařídili rozbor stěru, aby vyloučili nějakou tropickou infekci z toho nebezpečného konce světa.... Nakonec to byl zlatý stafylokok. By the way, Guillaume je na ATB teď, protože se mu ten bolák po 14 dnech udělal taky. Tak doufám, že my s Esther vydržíme. Tento víkend se chystáme pod stan. Nestanovala jsem od před svatby, což už bude nějaký ten pátek. Doufám, že medvědi nebudou a že stanování v sedmém měsíci těhotenství koncem kanadského září není úplná šílenost....

BUDE VESELO

Už se mi to těžko maskuje a dosud na toto téma na blogu nebylo řečeno ani slovo, ale asi by bylo už načase zde zveřejnit, že za dva měsíce a kousek by u nás opět mělo být veselo. Ne, nestěhujeme se ani nebude rekonstukce střechy, ale budeme mít mimino. Na střední kolena jsme se rozhodli, že teď nebo nikdy. A tak teď... Filip s Esther jsou nadšeni, trochu jim to sice zamává s jejich pohodlíčkem, ale zatím se těší. Esther se tedy ptá, zda je náhodou mimino nebude moc otravovat, když bude brečet, tak to jsem ji ujistila, že bude. Ale stále pozorujou stále objemnější břicho, hlídají, abych se nenapila piva a vína a neměli hloupého bráchu nebo sestru, Esther promýšlí, jaké panenkovské oblečky mi půjčí. Velký rozdíl je v tom, že teď mimi čekáme všichni, protože děti už jsou velké, narozdíl od tříleté Esther, která si prostě tenkrát těžko mohla předem uvědomit, co to je malé mimino. Nějak si nedovedu tedy ani já představit, že se zase pár let nevyspim, ale doufám, že příroda to zase udělá tak, jako vždy, že prostě budu vstávat a konat vše dle potřeby. Můj velký stres ovšem zpočátku přestavovala nutnost najít si zde doktora, což jak jsem již psala několikrát výše není procházka růžovým sadem. Po několika odmítnutích, se zdůrazněním, že jsem v jiném stavu, a to i na doporučení a přímluvu i telefonáty známých, kdy už jsem si říkala, že snad budu rodit doma, mě jeden doktor kousíček od domu vzal. Byl to ovšem zážitek. Jak jsem prstíčkem hrabala po mém doktoru Bednářovi. Jednak už i čekárna připomínala dobu před 20 lety, to ovšem zde není neobvyklé, na estetickou stránku věci tu moc nedají. Sestřička byla fajn, zvážila mě na takové té předpotopní váze, kde se přidávají deka, dokud se dva jazýčky nevyrovnají a u pana doktrora to bylo velmi zajímavé. Jednak již samo vyšetřovací lůžko jsem podezřívala, že bude držet na heslo. Spíš to byla taková komoda, na kterou dali potaženou matraci a přišroubovali takový ty držáky na nohy a aby to bylo hodně patient friendly a nestudilo, dali na to ustřižené ponožky. Ale hlavně jsem se ocitla v místnůstce asi 2m na 3 m, a říkala jsem si ,jak vlastně ten doktror vyšetřuje, když se přede mě nevejde, neb je tam zas jiná skříň. Ale doktor byl zkušenej, vyšetřoval ze strany, ujistil mě, že mimino je jedno, řekl mi, že tedy tím, že jsem si ho vybrala, budu rodit v té a v té nemocnici, kam spadá. Jo a další věc, která mě dostala, když jsem tam tak čekala, byly v krabičce naskládané vyšetřovací rukavice. Ne ty elastické natahovací, ale prostě ty, jak s nimi v Albertu nabíráte pečivo...Musím říct, že jsem lapala po dechu a zvažovala úprk. Ale protože jsem už musela dle instrukcí v komůrce čekat na doktora elegantně zahalená v kytičkovém prostěradle od pasu dolů, asi bych daleko nedoběhla. Doma jsem zvažovala, že teď je to sice legrace, ale do konce těhotenství to v těchto podmínkách fakt nevydržím. Znovu jsem zahájila průzkum, až se kamarádka Radka, která si svoji paní doktorku moc chválí, uvolila, že se dobrovolně nechá objednat na vyšetření a tam se u paní doktorky u mě přimluví. Naštěstí to dopadlo dobře, doktorka, která mě předtím jako anonyma 3x odmítla, mě vzala a dojem byl výrazně lepší. Sice prostěradlo bylo zase, ale komůrka větší a materiál bytelnější. Jen jsem těžko zadržovala smích, když mě paní doktorka při první kontrole požádala, abych si lehla a otevřela PUSU. Chvíli jsem zapochybovala, zda nejsem omylem u dentisty, ale musela jsem vypláznout jazyk a udělat ÁÁÁÁ....Tak toto je prenatální péče. Od původního Dr. jsem se odhlásila a dostala jsem ale pak vynadáno, že fluktuuji mezi doktory, neboť oba jsou ve stejné nemocnici, takže nakonec třeba bude u porodu ten původní. Tak snad mě nepozná.... Vskutku tedy první dojmy byly silné. Važte si svých dokotrů, kteří mají ultrazvuky, UZ dělají víc než 3x za 9 měsíců, nabírají krev v ordinaci a šetří váš čas. Teď zase pro změnu nastala anabáze sehnat kočárek, neboť jsem všechny ty miminkovské věci nechala v Česku. Sehnat zde pořádný trochu moderní kočár s naklikávací autosedačkou a korbou je, jak jsem zjistila a jak mnoho lidí potvrzuje, nadlidský úkol. Já fakt nevím, čím to je, ale výběr je tu, ať se jedná o zeleninu, skříň, kočár nebo auto výrazně horší než na co jsme zvyklí. Tak si važte i toho.