Když už jsme u těch retrospektiv, tak sem ještě přidávám můj výběr fotek za loňský rok. Na některé toho bude moc, ale babičky a dědečci se určitě pokoukají.

PF 2013

Přejeme Vám všem vše nejlepší do nového roku, hodně zdraví, radostí a úspěchů a dobrých přátel. Připravili jsme pro vás malou rodinnou videoretrospektivu předešlého roku, kterou si můžete prohlédnout kliknutím na následující okno. Přejeme vám pěknou podívanou a budeme se moc těšit na brzké setkání s vámi. Pokud by vám to nešlo na smartphonech, tak zde je ještě link na picassu:

Sníh pošesté od 2. světové války

Zrušení bloguje byla smůla, moje motivce psát klesla, času je méně a čtenářů rovněž. Pokusím se tedy ještě jednou o reportáž z Paříže, ačkoliv tato destinace není až tak exotická jako Quebek. Včera tady ale padal sníh a nazvala bych to padající bílé endorfiny. Na to, že od září tu prší a v podstatě se nedá moc nikam vyrážet, jsme si celý víkend užívali radování VENKU ze sněhu. Údajně tu takto sněžilo pouze 6x od druhé světové války. To jsme moc rádi, že jsme se do toho trefili, protože jsme byli venku asi 16 hodin z 24. Na zahradě bylo iglů, sněhuláci, se sousedy koulovačka přes plot, do garáže improvizovaný sjezd na bobech, atd. Tolik jsme venku nebyli od září... Já jsem to už včera nevydržela, vytáhla červenej vosk, namazala své milé běžky, nasadila je před domem a vyrazila k Seině. Jen jsem je sundala u přechodu na rychlometro, moc to tam posolili. Takový obdiv jsem už alespoň od svých osmnácti nezažila. Obdivné výkřiky, potlesk, údiv, co že to je za lyže, i pes si mně očuchával a majitelka jej omlouvala, že ještě neviděl běžky. Tak jsem si tak užívala svou chvilku slávy, až jsem uviděla další bláznivou běžkařku. Téměř jsme si vyměnili telefonní čísla, jakou jsme ze sebe měly radost... Ujela jsem si tak 5 km, jen jsem byla fakt zklamaná, že neprotáhli stopy...ale co, prošlápla jsem si to tam, zpátky už to bylo fajn. Moc mě to nakoplo a uvědomila jsem si, zase, jaké jsme měli štěstí, že jsme něco podobného měli dosud téměř polovinu roku. A navíc k tomu bylo azuro...., to už bych ale chtěla moc. Děti jsou nadšené, že můžou do školy ve svém zimním vybavení, jsou jediné, kdo dnes neměl durch mokré boty a ponožky ve škole. Zase jsem si užila jízdu kočárku ve sněhu, což doporučuji jako alternativu fitka v rámci redukční diety...Jen škoda, že už to zas taje... Tady se totiž ve škole nepřezouvají, takže děti se zmáčely už na první přestávce v 10 hodin, protože choděj v teniskách a všelijakých polobotkách, a v tom pak byly až do půl 5. Předpokládám, že teď polovina třídy onemocní... Moc jsme se bavili, když jsme si uvědomili, že to podivné bouchání, co jsme občas slyšeli ze silnice, byla auta s navlečenými řetězy. Pochopitelně tu nemají zimní pneumatiky, tak si alespoň kupují řetězy. Filipova paní učitelka dnes měla 20 min. zpoždění, protože ráno nasazovala řetězy - by the way - bydlí asi 4km od školy.... Metra mají zpoždění, TGV rovněž, letadla nelétají, o autobusech nemluvě, celkem těch 10 cm vyvedlo místní ze stereotypního života. Původně jsme ten víken měli jet ke tchýni do Lille, ale při představě francouzů s letníma pneumatikama, jak se kloužou po dálnici a s rizikem, že stačí jeden blbec, který zablokuje celou trasu, jsme to my, vybavení zimníma pneu, odpískali a užili si sněhu do rána až to setmění....

Vánoce

Vánoce mě v posledních letech poněkud vyčerpávají. Stále mám takový ten pocit, že všechno musí být perfektně navařeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno, zabaleno, doma to musí vonět, panovat uvolněná nálada, klid a mír. Jo, a já k tomu musím být krasavice domácí. Jenže se vždy něco najde a dokonalost se nekoná. Navíc dvě děti jsou prosincové a Esther má před Vánoci svátek, což ve svém důsledku rovněž napchává i tak již dosti napchaný prosinec. Takže jsme si dali nejdřív Klářiny narozeniny, již třetí a protože je to tím pádem už velká holka, vyráběla jsem jí specielní dort, protože je to taková moje beruška, a hlavně jsem ji jako miminko vozila v zimě v autosedačce s beruščím krytem. Pak obě děti dělaly nezávisle na sobě ve škole přednášku o Kanadě, takže jsme se s tím mořili poměrně dost, nástěnku, referát, atd. a aby si udělaly děti o této zemi zaslíbené sladkou přestavu, slíbila jsem ( ...blbec), že jim připravím palačinky s javorovým sirupem. Pro Filipa už jsem dělala jen lívance, protože v 6 ráno dělat 30 palačinek se děs a jde to pomalu, lívance jsou z časového hlediska optimálnější. Esther pak měla radost, děti říkaly, že to byl nejlepší referát, co slyšely ( nebo co jedly???). Filip ale vše nestilh říct, tak jen snědli palačinky a na to paní učitelka onemocněla. Přišla až před Vánoci, tak nevím, zda to ještě dořiká. Ale lívance si paní učitelka chválila.