Už jsem toho tu zase dlouho moc nenapsala a čas tak běží... Musím se ale přiznat, že jsem teď měla takovou nepříjemnou příhodu, že jsem to psaním nechtěla předem zakřiknout. Jak se říká „sportem ku zdraví“, tak jsem málem dost blbě dopadla. Dopadla jsem totiž hlavou rovnou na led, protože jsem nechtěla ošidit děti o poslední zážitek z bruslení na rozmrzajícím bruslišti. Při pokusu o jakousi kreaci mi podjely nohy a praštila jsem se rovnou zezadu do hlavy. Bylo mi dost blbě a asi až po 10 min jsem byla schopna si stoupnout, odjet z ledu a sundat ty prokleté brusle. Někde v dáli byl naštěstí nějaký pár lidí, kteří se ptali, zda jsem OK , protože jinak tam bylo pusto. Nějak jsem je naložila do auta a samozřejmě jsem ten den zapomněla doma mobil a ani jsem neměla přesně drobné na telefon, abych zavolala Guillaumovi... a tak jsme operativně s dětmi v autě trénovali, co mají dělat, kdyby najednou máma vypadala, že spí..., zopakovali jsme si číslo na tátu a na pohotovost...dojeli jsme domů, zavolali vyplašenému Guillaumovi a já jsem váhala, zda vůbec bych vydržela jít čekat X hodin na pohotovost a navíc s Klárou. Tak jsem zavolala na takové zdravotně informační centrum, kde vám poradí mj. Jak si samoléčit otřes mozku. Nejdřív se mě vyptávali na všechno možné, včetně PSČ, všelijakých čísel atd (asi aby ověřili, jak moc jsem praštěná) a pak ověřili můj stav dotazy např. zda mi nic neteče z nosu nebo uší (nemysleli na rýmu pochopitelně...), zda nezvracím atd atd. Pak mi bylo řečeno, že je kritických 24 hodin a že kdyby se to zhoršilo, tak mám je na emergency. Fakt jsem 3 dni polehávala a furt bych spala. Pak se mi začala příšerně točit hlava, že jsem vždycky potřebovala, aby šel Guillaume si lehnout se mnou, abych se ho mohla chytit, protože jsem měla pocit, že spadnu z postele, ač jsem ležela na ní. No, jak u blbejch, že...To samé při vstávání. Tak jsem začala mít strach, že sebou někde švihnu s Klárou nebo že omdlim apod. Rodinní příslušníci mě přesvědčili, abych šla k Dr,. tak jsem vyrazila. Vzali mě až na třetí pokus (třetí den, tj týden po pádu) a to už jse to výrazně zlepšilo, že se mi už netočil svět. Jen jsem při kontrole stoje spatného se zavřenýma očima sebou kinklala a to se nemá. Za týden tedy kontrola a stále se kinklám. Tak se mě dr. zeptala, co bych tedy chtěla dál dělat. Zda chci na scanner hlavy. No, jak to mám hergot já vědět ? Oni se tu totiž nějak nedávaj vyšetření příkazem, ale postup je na pacientovi. Tak mi řekla, ať jdu si udělat jogging a když mě bude bolet hlava, tak že půjdu do tunelu. Jenže nám tu te´d začlo mrznout, mám děsnou rýmu a běhat se mi tedy fakt nechce. Převčírem mi ale Dr volala, že mě konsultovala s neurologem a že jsem OK a že mám přijít za měsíc na kontrolu. To mě fakt bere tahle místní péče. Jak říkají i ostatní místní, dokud člověk fakt není téměř mrtvej, tak se musí samoléčit a nestojí za nějaký léčení. Te´d už si z toho zase dělám skoro legraci, ale měla jsem víc štěstí než rozumu, což musím uznat. A tak z mé historky plyne ponaučení, že na brusle i na lyže prosimvás vždy jen s helmou. Nestojí to za to. Mj. Guillaume už mi ji koupil...