Máme Kláru

S radostí všem věrným čtenářům oznamujeme, že se nám dne 1.12.2009 v 11hod 48 narodila

                           KLÁRA

                           3 000 kg

                              47 cm

Přes moje počáteční obavy, že máma nestihne do těžko předvídatelné hodiny D přijet a já budu muset v nejhorším v noci rozvážet děti po kamarádkách, se naštěstí nevyplnily. Máma dorazila do Montrealu v poklidu v sobotu. Po počátečním údivu z velikosti mého břicha, které se pochopitelně od léta poněkud nafouklo a jaksi nabylo své maximální šíře, dostala brífing, kde co je, kudy kam, jak vyrábět obsah do lunchboxů, kam volt atd. Prošli jsme si Montreal, ale musím se přiznat, že už jsem neměla svou obvyklou výdrž.

Vnoci z něděle na pondělí už se mi nespalo dobře a měla jsem pocit, že už to asi začíná. K ránu jsem v pohodě usnula a byla jsem moc ráda, že Guillaume s mámou šli s Esther k ortodentistovi, který zrovna ten den měl Esther nasadit napevno rovnátko na horní patro na jeho rozšíření. Guillaume si tradičně v noci ničeho nevšiml, tak se ráno divil, že nejsem úplně fit.

Odpo už jsem ale byla zas jak ryba a konzultovala jsem stav s kamarádkami před školou.

Po večeři jsem šla brzo spát, ale asi tak v jednu hodinu jsem se vzbudila, neb jsem měla s prominutím pocit, že jsem zřejmě inkontinentní. Pak mi ale po chvíli došlo, že to bude vzhledem k termínu porodu něco jiného, tak jsem vzbudila Guillauma, ten po chvíli mámu a z toho stresu jsem dostala totální třesavku. Trochu jsem se i děsila, že nestihnu dojet do porodnice, ale to bylo OK, neb jsem neměla  žádné kontrakce. 

Vůbec jsem měla hroznej strach tentokrát. Z neznámého cizího prostředí, obavy z toho jejich zdravotnictví, svého pokročilého věku..., že to je mimi číslo 3 a jak to zvládnu, atd.

Nikdy dosud ani potom jsem si nevšimla, že cestou do nemocnice je tolik děr a nerovností v silnici...

Vzhledem k tomu, že jsme trasu do porodnice měli natrénovanou, jsme krásně trefili, dokonce jsme mohli na emergency, odkud jsem byla jak panička vyvezena na vozíčku. Obvykle na porod docházím totiž po vlastních...

Tam mi hned napíchli do ruky nějaký hadičky, kdyby něco, a vzhledem k tomu, že se furt nic nedělo a oni nechtěli půl dne čekat, chtěli mě napíchnout oxytocin na povzbuzení. 

Vydyndala jsem si ještě hodinu chození po chodbě, nejdřív asi 2 km s Guillaumem, ten ale pak odpadl a šel spát na lože pro doprovod do mého budoucího porodního pokoje. Tak jsem chodila a chodila, ale nic jsem nevychodila. Tak mě asi ve 4hod dali ten oxitocin, ještě trochu jsem štrádovala, ale pak už nechtěli. 

Naštěstí se ale brzy ráno ve dveřích objevila moje paní doktorka, ke které jsem velkou číst těhotenství až těsně do porodu docházela (zdejší běžná praxe). To se mi strašně ulevilo a mé původní obavy se trochu rozplynuly. 

Furt to nezabíralo a tak vždycky přišla velice milá sestřička, zdvojnásobila dávku a čekala. Tak to proběhlo několikrát.  Až to konečně začalo zabírat a divili se, že nechci žádnou úlevu, protože tam si málokdo  dobrovolně nedá epidurál. Dokonce hlavní sestra přivedla stážistku, aby se podívala, jak vypadají opravdové kontrakce a odborně jí popisovala, co se děje. Ty bych je byla, pokud bych byla mohla, nakopla. Když už bych dala půl království za epidurál, bylo pozdě a naopak jsem myslela, že moje paní doktroka, nedoběhne z lékařského pokoje. Klárka se narodila v 11.48h.

Po celou dobu porodu jsme s paní doktorkou a sestřičkami mluvily anglicky a až PO jsme si uvědomili, že ona mluví úplně stejně dobře francouzsky jako anglicky, což  jsem celé těhotenství nevěděla.

Vše bylo naprosto OK, pokoj naprosto luxusní, vše decentní, tlumená světla, všechno to šílené nářadí dobře schované před zraky maminek i tatínků v různých šuplíkách, sprcha na pokoji, kam mě hned hnali po svejch. Opravdu perfektní.

Ovšem pak jsme se domluvili, že Guillaume půjde za Esther a Filipem do školy, aby jim řekl novinku.

Já jsem tedy byla jen s Klárkou odvezena do postpartum pokoje, který už byl dost hrozný, ale stejně to nebylo na dlouho. To bylo docela blbý, že tam G se mnou nemohl, ale zase jsme chtěli informovat děti přímo. Filip byl trochu zklamanej, že nemá bráchu, ale Esther byla nadšená.

Guil se vyspal a večer zase přišel, ale měl kruhy pod očima. Já jsem zjistila, že v nemocnici na patře maminek po porodu neteče teplá voda. Po zjišťování čím, že to může být, mi řekli, že to je večer normální, protože už je vypotřebovaná...Tak to bych fakt nečekala....Kláru řikali, že nemám stejně vůbec mýt.

V podstatě za celý ten den se na nás přišla podívat nějaká sestra tak jednou a jednou moje paní doktorka. 

Druhý den mi řekli, že vypadáme dobře, ať si pro nás někdo v 17 hod přijede.  Tak nás vykopli po cca 29 hod po porodu. Zas tak mi to nevadilo, ale být prvorodička, tak panikařim. Ještě se ani nemohla projevit žloutenka, nenastoupila laktace, nic.

Guillaume přijel i s dětmi a mámou, ale protože furt platil kvůli H1N1 chřipce zákaz sourozenců v porodnici, čekali venku v autě. Guillaume pro mě ale přišel nějak strašně složitě, takže jsem myslela, že ty nekonečný kilometry nemocničních chodeb nedojdu. Pochopitelně je parking pro porodnici hned dole, ale dodnes jsem nepochopila, proč tam nejel. 

Přivezli jsme si domů malý krásný uzlíček a od té chvíle se točí vše kolem ní. Jen budu muset dávat velký pozor, aby se svět i nadále točil kolem těch dvou "velkých".

Abyste i vy měli něco z té naší radosti, tu je pár obrázků :

Těžko říct, kolik ještě textů sem stihnu napsat než nastane den D. Ten se blíží mílovými kroky. Mě pochopitelně chytají hnízdící pudy, všechno, co jde, peru, tento víkend jsem chudáka Guillauma donutila vypůjčit čistící stroj a vypulírovat všechny koberce, potahy na křesla jsem zvládla sama. Fusaky, potahy, kombinézy na různé externí teploty jsou vyčištěné, oblečky vyžehlené, asi 40 plín na blinky rovněž. Jen jsem si říkala, že by bylo vtipně, kdyby v plném čištění koberců a bordelu doma, jsme najednou museli odjet... Taška do porodnice je v pozoru u dveří, ale pevně doufám, že tam zůstane minimálně do mámina sobotního příletu. Ono toho zase asi tolik potřeba nebude, neboť mě stejně vyexpedují – pokud bude vše jak doufám v pořádku – po maximálně 36 hodnách. Předminulý týden jsme byli s Guillaumeme na tour de porodnice, což na nás zanechalo hluboký dojem. Nejdřív nás asi 15 min vodili všelijakými chodbami mezi pavilony, aby nás dokonale zmátli a v přápadě potřeby jsme bloudili do nejvíce. Nás se podařilo porodnici na první pokus nenajít a přejeli jsme ji. Pak jsme kroužili, až ji našli – a tak jsem si ji pro jistotu dala do Favorites do mého GPS a s ním už se neztratíme. Ono totiž tady člověk nechodí na poslední kontroly do porodnice, ale stále až do konce ke svému lékaři, což je sice pohodlnější, ale psychicky se na to člověk méně připraví a pak netrefí do porodnice.... Vzhledem k řádící prasečí chřipce ovšem v porodnici zavedli omezený režim a je vstup zakázán všem kromě rodičky ☺ a partnera. Takže bohužel ani děti se nebudou moci přijít podívat na sourozence... Každopádně, když už jsme našli porodnici, velký problém je tam parkování. Večer to ještě jde, ale 17 dolarů za hodinu a půl, to jsou fakt vydřiduši...Přes den nám říkali, že je to složité, odpoledne zase může být na vedlejším stadionu fotbal a můžou zavřít přijezdové cesty....Prohlídli jsme si pokoje pro maminky s miminy, tak tam mi asi konečně došlo, která bije...a co mě to vlastně čeká...Obecně si tu porodnici ale zkušené kamarádky chválí, tak mi nezbývá jen doufat, ale v tomto cizím prostředí mám přeci jen o to víc pochyby a strach, smíšený se stresem, kdyby TO nastalo v noci, kam s dětmi, kdyby přes den, aby se Guillaume nezasekl na dlouho v zácpě, na a taky ještě nejsme rozhodlý ohledně jmen....Kamarádky jsou ale úžasné a nabízí pomoc. Člověk si uvědomí, když nemá u sebe rodinu, jak důležitou roli kamarádi hrají a jak vlastně suplují chybějící členy rodiny... Tak mi držte palce a až bude něco nového, dáme vědět. Dlouho jsme dost váhali- zejména já- zda se nechat očkovat proti prasečí chřipce, až jsme to nakonec podstoupili. Faktem je, že místní mediální masáž je a hlavně byla dost intenzivní, a tak jsme podlehli. Dostupné informace si často vzájemně odporují, stoupenci obou táborů se předhánějí, kdo má pravdu. V některých zemích chřipka řádí, někde více, někde méně, někde jsou vakcíny k dispozici a lidé to skoro ignorují, jinde by je chtěli a nejsou a vůbec celé je to určitě trochu nafouklé....Kanada se rozhodla proočkovat celou populaci a to dle harmonogramu, který počítá s tím, že se začne prioritními skupinami lidí. Ač je organizace kritizována, nás tedy překvapilo, jak perfektně to funguje. Tak např. zde v Montrealu bylo zřízeno několik mega očkovacích center, která jedou denně od 8 do 20 hod. Nachází se např. v Olympijském stadionu, v obchodních centrech a podobných prostranstvích. Neočkuje se u obvoďáků z prostého důvodu, že tu málokdo má svého lékaře. A ti, co chudáci zbyli, by se z toho asi pomátli. Zpočátku byl strašný nával, a tak byly i 4 hodinové fronty, což jsem si dost dobře nedovedla s břichem představit. Postupně zavedli systém, kdy si člověk přišel pro kartičku na určitý časový úsek a poté už byla fronta minimální. Váhala jsem delší dobu, ale mou jedinou případnou volbou byla injekce bez adjuvantu, o němž kolují všelijaké doufám že nepodložené fámy. To pro mě byla jediná možná volba. Já jsem se dostavila v poledne, a tak nebylo žádné čekání. Již na vstupu do obchodního centra byly všude směrovky, které mě dovedly do třídícího bodu. Odsud musíte projít takovou bojovou hru o několika etapách. V prvním se tedy oddělí zrno od plev, tj odlifrují se ti, kteří nemají nárok a nepřišla na ně ještě řada. Bod 2 : najdou si vás v databázi ekvivalentu VZP a vytisknou vám formulář. V bodě číslo 3 si jej vyplníte a v bodě 4 si s vámi popovídají a vyplní, zda máte nějaké alergie apod a podepíšete, že jste si vědom rizik... V bodě 5 si dezinfikujete ruce a počkáte, až vás zřízenkyně pošle k nějké očkující sestřičce. Ta přestavuje bod 6. Doplní, co vám dala za injekci a jdete do bodu 7, kde 15 min čekáte, zda nenastane nějaká šoková reakce. No a pokud nenastane, tak můžete směle vyrazit do bodu 8, což je Exit, neboli východ a tam přemýšlet, jestli jste vlastně neudělali blbost. S dětmi jsme šli ten samý den večer, a protože jak těhotná mám nárok na větší ochranu před infekcí, naočkovali i Guillauma, ačkoliv jinak pro dospělou populaci bude vakcína k dispozici až později. Jak to ale vypadá, není snad těch případů tolik. Musím uznat, že lidé jsou velice ohleduplní. Na vstupech do obchodních center, do škol, lékařských zařízení apod jsou všude nainstalovány dezinfekční automaty na ruce a lidé se fakt sprejují. Kašlou a kýchají do rukávů, a to i děti, protože je masírují ve škole. Filípek nám dokonce doma na záchodě nakreslil postup, jak si mýt správně ruce. Ono to není žádný for, všude možně totiž ty návody fakt mají vylepení a v několika krocích se dozvíte skutečně uchvacující nové poznatky z oblasti mytí rukou. U Guillauma v práci si nepodávají ruce, jen si kynou hlavami..., a když je někdo nemocný, tak do školy smí až po 7 dnech. Ono totiž kdyby lidi byli trochu ohleduplnější třeba zrovna s tím přecházením nemocí, tak i to by dost pomohlo.

Bonjour, bienvenue sur mon blog.

V jednom z minulých článků jsem se myslím zmiňovala, že máme v plánu ještě než nastane opravdový podzim, jet stanovat. Minulý víkend jsme se tedy vypravili, pravda pouhou hodinu cesty od nás, do Národního parku Yamaska stanovat. Když jsem to tak promýšlela, nespala jsem pod stanem asi 10 let. Přátelé nám navrhli společný víkend v kempu, což ale neměl být kemp ledasjaký, nýbrž kemp pro masňáky, protože stany nejsou jen tak ledsjaké, nýbrž již postavené, s dřevěnými příčkami a matracemi, stolem a židlemi, nádobím, venkovním vařičem a pozor : elektrickým či plynovým vytápěním. Proto jsem se ani ve svém stavu moc nevzpouzela. Navíc ještě další lidé, kteří s námi jeli, měli taky mámu s termínem porodu o 3 dni později než já... Po více než 2 hodinách cesty skrz zácpy (správný Montrealan totiž na víkend jede na svou chalupu nebo alespoň si něco pronajme a vyráží stejně jako správný pražák v pátek co nejdříve), jsme již ve tmě dorazili do parku. Bohužel však již dlouho předem na tento víkend hlásili přízemní mrazíky a ač místní meteorologické předpovědi většinou nevycházejí, tak tato vyšla. Při příjezdu již teploměr v autě ukazoval jen +2 st. C. Když se nám ve tmě podařilo nalézt stan a navozit do něj na kolečku, které je již pro masňáky předem na parkovišti připravené, naši výbavu, přeci jen jsme si říkali, jestli nejsme padlí na hlavu jet stanovat v takové zimě. Navlíkli jsme se a hlavně začali zprovozňovat topení, zavírat všechny škvírky. Plynové topení ve stanu nás moc neoslovilo, a tak jsme raději zvolili hlučnou variantu elektrického přímotopu než tichou variantu přidušení plynem. Musím se přiznat, že tak blbě jsem se již dlouho nevyspala (a již brzo budu mít příležitost se znovu tak blbě vyspat...). Jednak termostatický spínač, úchylná obava, zda mi děti ve dvou flískách, pyžamech, ve spacáku a přikryté dekou, neumrzly, a zase nějaké zvířecí zvuky zvenku. No, samozřejmě jsme nezmrzli, ráno jsme si všichni dali hromadně venku snídani při asi 3 stupních, a jak jsme se cpali teplýma párečkama, buřtíčkama a volskym okem, kakaem a všim možným! Což by za normální situace nebylo v naší rodině možné.¨ Přes den ale bylo krásně, docela teplo, a tak jsme si udělali ještě několikakilometrový výlet na kolech. Další noc už jsme byli machři, bylo výrazně tepleji a krásně jsme se vyspali. Děti se všechny ale celý den těšily, že si večer postaví z větví domeček. Začaly tedy tahat na plácek větve z bezprostředního okolí stanů a asi po půl hodině se objevil pracovník parku (kterých tam pořád je hodně), děti poučil, že ochrana přírody začíná tím, že se větvě nechávají tlít tam, kam spadly, že domečky se z nich rozhodně nestaví a že je tedy třeba větve vrátit na místo. Děti měly pochopitelně z uniformovaného pracovníka vichr a bylo až dojemné je sledovat, jak svou krásnou stavbu dobrovolně samy bourají. Mně pak pracovník jako zástupci skupiny nezodpovědných rodičů osvětlil, proč a co a jak a pozval nás na power pointovou prezentaci parku a jeho krás. To jsme opravdu neabsolvovali. Chápu jejich starost o breberky, které bydlí pod různými klacky, ale na druhou stranu, proč tam tedy dělají kemp, když se nesmí vstoupit jinam než na cestičky. A to si pán naštěstí nevšiml, že všechny děti narvaly maminkám spoustu pěkných kytiček. Vzhledem k tomu, že teď nastává již ten pravý čas, stromy se začínají opravdu krásně zbarvovat, a tak i tento park už hýřil všemi barvami.

CESTOVÁNÍ PO QUEBEKU

Letos jsme strávili část prázdnin i v Kanadě, a to na konci sprna před nástupem do škol apod. A protože tu dobu si vybrala i rodina Guillaumovy sestry k cestování po Quebeku, spojili jsme naše plány a strávili společně několik dní. Cílem byl asi 5 hodin cesty autem vzdálený fjord Seguenay, cca 500 km severně od Montrealu po řece Sv. Vavřince. Sraz jsme si dali rovnou v kempu, kde jsme měli rezervováno týpý a kam jsme my měli dorazit z Montrealu a sestra s rodinou od města Quebec. Těsně před cestu si ovšem Guillaume nějak nevhodně kiksnul páteř a pomalu začínal kulhat už když nosil tašky do auta. Na první čůrací zastávce se už plazil po autech, aby došel na WC.... Představa příjemně a aktivně strávené dovolené se začínala rozplývat. Převzala jsem pro jistotu auto a promýšleli jsme co dál. Nakonec nás „zachránil GPS“, který nám po cestě navrhl několik lékařů ortopedů. Guillaume je po cestě obvolával s nadějí, že jej někdo týž den vezme. Situace nemožná v Montrealu, ale v těchto dálkách se to podařilo. Rozhodli jsme se, že se odvezeme já a děti do kempu a G se vrátí do 25 km vzdáleného města k doktorovi, protože už byly 3 hodiny odpoledne a po 5 hod v autě už jsme toho měli dost. Jenže jaké bylo naše překvapení, když nám GPS hlásil, že jsme na místě a na místě nebylo nic, jen hluboké lesy a po kempu ani památka. Po obvolání jsme zjistili, že jsme si pěkně zajeli a do kempu zbývá ještě asi 60 km. Jenže na to už jsme neměli čas kvůli doktorovi, a tak jsme to zase otočili a jeli do města, tam strávili asi 2 hodiny a do kempu dorazili na večeři v 8 hodin večer. Doktor ale uměl, G všelijak prohmátl a ten byl jak znovuzrozený, protože chodil skoro normálně. Spaní v týpý si užily hlavně děti, já jsem se v noci vzbudila asi 20x, protože jsem furt slyšela nějaký zvuky a chrochtání a vsugerovala jsem si i bručení. V této oblasti totiž běžně žijí medvědi a já jsem se pod tím týpý znovu ujistila, že jsem přeci jen městský člověk a ta divoká příroda holt je na mě moc divoká. Guillaume v noci spí jak špalek a asi by nás před medvědem taky moc neochránil. Navíc Esther mě v noci vzbudila, že chce čůrat, čehož jsem se děsila. Asi načůrala i na týpý, protože jsem nechtěla jít daleko od něj. Jaká byla moje radost (ovšem veřejně nevyřčená), že na další noc už týpý volné nebylo a museli jsme do srubu...sice byl taky v lese, myslela jsem, že tam nedojedeme, ale alespoň měl pevné zdi. Všude tu dostanete brožurky, jak se chovat, když potkáte medvěda. Jenže někde radí pomalý klidný ústup vzad, jinde úprk co nejrychleji do bezpečného místa, takže babo raď. Každopádně ve všech kempech visí na takové šibenici igelitové pytle s odpadky, aby na to medvědi nevylezli. Letos jich je prý nějak víc a lezou i do měst, protože mají málo jídla v lesích. Doufám, že k nám do centra ani zvlášť otrlý nebo pomatený medvěd nedorazí. Stačí mi předevčírem spatřený tchoř, který se šunul z ulice pod naši terasu. Asi za zbytkem své smrduté rodinky... Už tam musí být úplná ZOO, protože vloni tam žili tři mývalové, letos zjara dokonce bobr a teď i tchoři. Trochu mi to asociuje pohádku o boudě budce, kterou nakonec rozšlape již výše zmíněný medvěd. A to bych fakt nerada, protože jak je to tu všechno dřevěné, neměl by s tím moc problémy. Vloni jsem po zjevení se všech těch mrch dlouhou dobu nechodila na terasu. Letos jsem otrlejší, klidně si tam dáváme kafe, ale pocit, že pode mnou bydlí taková skvadra mě občas znechutí. Zakoupila jsem specielní prostředek k odpuzování zvěře, který v překladu zní „vypadni“. Ano, tak nějak bych to upřímně taky řekla. Jen aby u nás nechtěli přezimovat a zakládat na jaře rodinu. Abych se vrátila k dovolené : projeli jsme místní městečka, absolvovali procházky v národních parcích a zlatým hřebem byla několikahodinová projížďka na lodi, ze které jsme pozorovali velryby, které mají oblíbené toto místo na soutoku fjordu a řeky, neb je tu spoustu planktonu, který se víří mísením dvou druhů vody, slané a studené a sladké teplejší. Viděli jsme jich spoustu, stejně tak jako běluh, což je jejich menší příbuzný. Fota viz na http://fleg.rajce.idnes.cz/Le_Saguenay_-_srpen_2009/ Ale protože my neradi jen tak klidně plynoucí dovolenou, zpestřili jsme si ji ještě další návštěvou lékařů. Filip totiž již od pobytu v Česku měl na noze ošklivě rozškrábaný štípanec, který se ve slané vodě v moři ve Francii zanítil a ne a ne se zhojit. Tady už si to roznesl i na obličej a krémy už nezabíraly. Guillaumova sestra lékařka usoudila, že třeba nasadit antibiotika. Jenže jako lékař nerezident je nemůže předepsat. Tak jsme si dali 3 hodiny na místní zapadlé pohotovosti, kde za tu dobu zvládli snad jen 5 pacientů. Tam se muselo radit několik doktrorů a když zjistili, že se mu to udělalo ve vzdáleném a exotickém Česku, nařídili rozbor stěru, aby vyloučili nějakou tropickou infekci z toho nebezpečného konce světa.... Nakonec to byl zlatý stafylokok. By the way, Guillaume je na ATB teď, protože se mu ten bolák po 14 dnech udělal taky. Tak doufám, že my s Esther vydržíme. Tento víkend se chystáme pod stan. Nestanovala jsem od před svatby, což už bude nějaký ten pátek. Doufám, že medvědi nebudou a že stanování v sedmém měsíci těhotenství koncem kanadského září není úplná šílenost....

BUDE VESELO

Už se mi to těžko maskuje a dosud na toto téma na blogu nebylo řečeno ani slovo, ale asi by bylo už načase zde zveřejnit, že za dva měsíce a kousek by u nás opět mělo být veselo. Ne, nestěhujeme se ani nebude rekonstukce střechy, ale budeme mít mimino. Na střední kolena jsme se rozhodli, že teď nebo nikdy. A tak teď... Filip s Esther jsou nadšeni, trochu jim to sice zamává s jejich pohodlíčkem, ale zatím se těší. Esther se tedy ptá, zda je náhodou mimino nebude moc otravovat, když bude brečet, tak to jsem ji ujistila, že bude. Ale stále pozorujou stále objemnější břicho, hlídají, abych se nenapila piva a vína a neměli hloupého bráchu nebo sestru, Esther promýšlí, jaké panenkovské oblečky mi půjčí. Velký rozdíl je v tom, že teď mimi čekáme všichni, protože děti už jsou velké, narozdíl od tříleté Esther, která si prostě tenkrát těžko mohla předem uvědomit, co to je malé mimino. Nějak si nedovedu tedy ani já představit, že se zase pár let nevyspim, ale doufám, že příroda to zase udělá tak, jako vždy, že prostě budu vstávat a konat vše dle potřeby. Můj velký stres ovšem zpočátku přestavovala nutnost najít si zde doktora, což jak jsem již psala několikrát výše není procházka růžovým sadem. Po několika odmítnutích, se zdůrazněním, že jsem v jiném stavu, a to i na doporučení a přímluvu i telefonáty známých, kdy už jsem si říkala, že snad budu rodit doma, mě jeden doktor kousíček od domu vzal. Byl to ovšem zážitek. Jak jsem prstíčkem hrabala po mém doktoru Bednářovi. Jednak už i čekárna připomínala dobu před 20 lety, to ovšem zde není neobvyklé, na estetickou stránku věci tu moc nedají. Sestřička byla fajn, zvážila mě na takové té předpotopní váze, kde se přidávají deka, dokud se dva jazýčky nevyrovnají a u pana doktrora to bylo velmi zajímavé. Jednak již samo vyšetřovací lůžko jsem podezřívala, že bude držet na heslo. Spíš to byla taková komoda, na kterou dali potaženou matraci a přišroubovali takový ty držáky na nohy a aby to bylo hodně patient friendly a nestudilo, dali na to ustřižené ponožky. Ale hlavně jsem se ocitla v místnůstce asi 2m na 3 m, a říkala jsem si ,jak vlastně ten doktror vyšetřuje, když se přede mě nevejde, neb je tam zas jiná skříň. Ale doktor byl zkušenej, vyšetřoval ze strany, ujistil mě, že mimino je jedno, řekl mi, že tedy tím, že jsem si ho vybrala, budu rodit v té a v té nemocnici, kam spadá. Jo a další věc, která mě dostala, když jsem tam tak čekala, byly v krabičce naskládané vyšetřovací rukavice. Ne ty elastické natahovací, ale prostě ty, jak s nimi v Albertu nabíráte pečivo...Musím říct, že jsem lapala po dechu a zvažovala úprk. Ale protože jsem už musela dle instrukcí v komůrce čekat na doktora elegantně zahalená v kytičkovém prostěradle od pasu dolů, asi bych daleko nedoběhla. Doma jsem zvažovala, že teď je to sice legrace, ale do konce těhotenství to v těchto podmínkách fakt nevydržím. Znovu jsem zahájila průzkum, až se kamarádka Radka, která si svoji paní doktorku moc chválí, uvolila, že se dobrovolně nechá objednat na vyšetření a tam se u paní doktorky u mě přimluví. Naštěstí to dopadlo dobře, doktorka, která mě předtím jako anonyma 3x odmítla, mě vzala a dojem byl výrazně lepší. Sice prostěradlo bylo zase, ale komůrka větší a materiál bytelnější. Jen jsem těžko zadržovala smích, když mě paní doktorka při první kontrole požádala, abych si lehla a otevřela PUSU. Chvíli jsem zapochybovala, zda nejsem omylem u dentisty, ale musela jsem vypláznout jazyk a udělat ÁÁÁÁ....Tak toto je prenatální péče. Od původního Dr. jsem se odhlásila a dostala jsem ale pak vynadáno, že fluktuuji mezi doktory, neboť oba jsou ve stejné nemocnici, takže nakonec třeba bude u porodu ten původní. Tak snad mě nepozná.... Vskutku tedy první dojmy byly silné. Važte si svých dokotrů, kteří mají ultrazvuky, UZ dělají víc než 3x za 9 měsíců, nabírají krev v ordinaci a šetří váš čas. Teď zase pro změnu nastala anabáze sehnat kočárek, neboť jsem všechny ty miminkovské věci nechala v Česku. Sehnat zde pořádný trochu moderní kočár s naklikávací autosedačkou a korbou je, jak jsem zjistila a jak mnoho lidí potvrzuje, nadlidský úkol. Já fakt nevím, čím to je, ale výběr je tu, ať se jedná o zeleninu, skříň, kočár nebo auto výrazně horší než na co jsme zvyklí. Tak si važte i toho.

Aby se neřeklo

Aby se neřeklo, že si tu válím šunky, hned zkraje školního roku jsem zvažovala nějakou lehčí aktivitu. Práce s pravidelnou dobou v době, kdy jsem netušila, jak zejména Estherce půjde zvládnout obě školy a Filipovi nový časově náročnější rytmus, zatím nepřicházela v úvahu. Pak jsme náhodou kocem září dostali k od vedení školy k vyplnění anketu, zda bychom souhlasili, aby se ve škole zavedlo nošení uniformy. To ji ale opravdu poslali na velmi, velmi špatnou adresu. Protože s uniformami na mě do smrti nikdo nesmí! Jen upřesňuji pro méně informované, že 4 roky povinného nošení uniformy v Rusku – z toho 2 roky v hnědé s vyloženě dívčí černou zástěrou a 2 roky v prudce elegantní tmavě modré – ve mě v tomto ohledu zanechaly trvalé následky. Dvoustránový papír jsem měla vyplněný během vteřiny, všude pochopitelně jsem jim vše proškrtala zamítavě a rozhodla jsem se, toho se bohdá nestane, aby moje děti v soukromé francouzské svobodné škole nosily uniformy. Jediná cesta, kterou jsem viděla, vedla přes sdružení rodičů, kam jsem se plánovala nějak propracovat. Někdo zastává názor, že i v dnešní době volnosti a svobody by vlastně taková uniforma byla dobrou cestou k tomu, jak eliminovat třídní rozdíly, snížit náklady na nákup pestrého a vkusného oblečení, projevit pocit příslušnosti k určité škole a zajistit tím i bezpečnost dětí, které jsou lépe identifikovatelné např. mimo rámec školy na výletě. Stejně si ale bohatší holčička vezme lepší boty, kvalitnější mobil, hezčí tašku, v zimě (7 měsíců z 10) dražší bundu a oteplováky. Uniforem se stejně musí koupit víc, aby nezasmrádly a kdo se mě bude ptát, jestli se mi ten střih kruci líbí? Příslušnost ke škole stejně zase vede k elitářství – já jsem z lepší školy a každému to ukážu a vy všichni ostatní jste méněcenní. Já zastávám názor, že je třeba respektovat osobní svobodu každého a přitom stanovit rámcová pravidla, aby pochopitelně nechodily děti do školy jako do feťáckýho doupěte. No, každopádně shodou okolností se v tu dobu zrovna volili předsedové tříd a podobné záležitosti a tak jsem napsala mail, že bych se ráda stala členem sdružení rodičů. Obratem mi odepsali, ať se tedy dostavím na schůzi ten a ten den, abychom se seznámili. Dostavila jsem se a hned u vchodu jsem dostala program schůze. Tam jsem se ovšem s hrůzou dočetla, že se v jejím rámci koná valná hromada a volba nových členů vedení místního SRPŠ, jejichž seznam byl přiložen a na němž se skvělo mé jméno. Tu jsem si již pokolikáté řikala, do čeho jsem se to zase vecpala a zvažovala jsem možné únikové cesty...v tu chvíli na mě ovšem volala jedna známá maminka a můj osud byl zpečetěn. No a jako správný kandidát jsem musela pronést před asi 200 lidmi svou improvizovanou volební řeč. (Ne)nápadně jsem jim naznačila, že opravdu nemám s podobnou dobrovolnickou prací zkušenosti, ale zase jsem jim nemohla narovinu vybalit, že jsem tam jen proto, abych i vlastním tělem bránila zavedení uniformy. A přesto jsem byla zvolena.... Naštěstí od té doby se projekt uniforem neujal, ale výsledky přeci jen nebyly až tak proti (proti 55%x45%). Tak jak je podnik SRPŠ u nás zprofanovaný, tady je to poměrně aktivní spolek, rozdělený tématicky na různé komise, který se skutečně zapojuje do důležitých rozhodnutí, organizuje všelijaké veselice, jak pro děti, rodiče, tak pro učitele a VIP, rozhoduje o přidělování grantů na různé projekty atd., dosazuje členy do jiných pracovních skupin a orgánů školy. Taková malá firmička. Musím přiznat ještě jeden důvod, proč jsem tam šla, a to kvůli poznání nových lidí a kanadského pracovního prostředí. Setkání jsou měsíční, dobře se tam najíme, kdo je na škole sympatický dostane nějaký ten dolar na nový židle či knihy, či výlet, kdo zlobí má útrum. Plus nějaká ta společenská akce, což je moje komise. Taky tam máme jednoho noblesníhho pána, který je členem za to, že zná důležité lidi. Pan šedá eminence je totiž jaksi osobou Sarkozyho pro Kanadu. Asi s ním budu muset hodit řeč, aby kamarádu Nikolovi vzkázal, ať přestane blbnout. Na našem minulém setkání, které se konalo u jedné členky doma (kterážto je původem Rakušanka), mě v duchu rozesmál upřímný údiv ostatních členů nad svíčkami na vánočním stromečku. A co že jiného by tam mělo být? No přeci jen ty elektrické. Všichni tvrdili, že to vidí poprvé, že je to opravdu romantické, že to pamatují, když byli malí u prarodiců, ale hned se rozhlíželi a ptali pro jistotu po hasicím přístroji...