HLAVNÍ MĚSTO QUEBEku QUEBEC

Tento víkend jsme podnikli docela pěkný výlet za hranice našich všedních dnů, a to do hlavního města provincie Quebec, s výstižným názvem Quebec. Je to moc pěkné město s architekturou, silně připomínající Evropu. Je to nejevropštější město severoamerického kontinentu, kam se všichni jezdí koukat, jak to v té Evropě vypadá. My (a vy) totiž v té Evropě ani nevíme, co máme, kolem jakých krásných architektonických skvostů chodíme, aniž bychom se namáhali vůbec zvednout hlavu. Tady mi to setsakramenstky chybí, takové to „zajdu do centra“. Tak tam ani vlastně moc nechodíme, protože to jsou stejně jen obyčejné ulice s obchody. Trošku Montrealu křivdím, protože tu staré centrum je, ale jsou to asi 4 nebo 5 ulic. No, a cestou do Quebecu jsme se zastavili v ledovém hotelu. Už delší dobu jsme chtěli vidět, co to je. Místo aby udělali z pevného sněhu iglů, postavili normální přízemní budovu, ve které je 36 pokojů, z čehož polovina apartmánů, lobby, funkční bar, a...skluzavku. Za prohlídku sice zaplatíte vstupné, ale stojí to za to. V baru si lze koupit drink a vychutnat si jej v ledové skleničce, takže drinky on the rocks, posedět v ledovém křesle u ledového stolu. Sloupy stavby jsou z ledu, ale zejména je úžasná výzdoba jednotlivých apartmánů. Každý je úplným uměleckým dílem, pokaždé na jiné téma. Jednou to je a la antické Řecko (až na ten teplotní rozdíl), pak podmořské hlubiny, pak téma zatmění slunce, nebo odpovídající námět polární krajiny. V okojích lze opravdu spát, na postele vám dají kožešiny a půjčí teplý spacák. Pokud byste přesto vyměkli (nebo spíše vytuhli...), o pár desítek metrů dál stojí opravdový hotýlek, kam se hosté z ledové sluje mohou libovolně přesunout. Máte tedy rezervované dva pokoje – jeden ledový a jedem normální. Když jsme tam byli, zrovna se tam hromadili svatebčané. Mít obřad v ledové sluji – OK, ale svatební noc, na to by mě nedostal... Bylo to opravdu zajímavé, musí to být strašná práce to vytvořit a pěkná čvachta, když nastane jarní tání... Uvnitř je stálá teplota mezi -5 až -3 stup., a to ať je venkovní teplota jakákoliv. Samotné město Quebec jsme si také prohlídli, ale spíše jsme se zaměřili na všelijaké zimní atrakce a radovánky, jako sjezd z kopce po sněhu na raftu, adrenalinový sjezd na ledové skluzavce na dřevěných saních. Rozdělili jsme se a Guillaume jel s Filipem a já s Esther, ale musím říct, že když jsme se hrabali nahoru a já viděla, jakou šílenou rychlostí jedou, zvažovala jsem ústup. Nějak na tyhlety věci už nejsem. Zpátky už to nešlo,byla tam hrozná fronta a uzoučká cesta jen nahoru... Dolů jsme svištěli ani nevim kolikátkou, ale ječely jsme obě. Esther radostí, já hrůzou. Bylo to totiž těsně po tom smrtelném úrazu na olympijských hrách....Ale ve zdraví jsme přežili. Od pondělka ale Esther churaví, takže poprvé nešla do školy. Hrozně těžce svoji absenci nese, místo aby se radovala, že se může poflakovat. Užili jsme si střídavě nevolnost horem, teplotu a bolení ucha, ale naštěstí je vše snad už zažehnáno a to bez návštěvy lékaře... Esther by asi moc ráda nebyla, když to tu takto publikuju, ale musím zmínit ještě jednu vtipnou historku. Minulý týden v pátek jsme šli na večer ke známým, jelikož jsme tu zavedli tradici, že každý měsíc slavíme hromadně narozeniny těch, kdo v daný měsíc mají jubileum a každý připravuje část večeře. No a ještě před odchodem z domova si E trochu stěžovala, že jí bolí břicho. Pobrali jsme vše potřebné o jídla až po pleny a vyrazili. Pěkně jsme zazvonili a já cpala děti dopředu a taktně jsem naznačila, aby E jako první toho našeho kamaráda, co chudák otevřel dveře, pofrancouzsku políbila na tvář. Nepolíbila jej, ale hodila naň pořádnou šavli. Hned poté mi sdělila, že už je jí výborně a nic ji nebolí...A tak jsme místo vítání se s kamarády drbali a myli koberec a odér v chodbě, kombinovaný se zatuchlými sněhulami asi dvaceti lidí byl vskutku ohromující. Zbytek večera již proběhl klidně. Ještě bych zde ráda zmínila jeden bonmot mého syna při pohledu na zmrzlou veverku před naší garáží. Zřejmě se nějak zasekla v takovém plůtku a nemohla už ven. Dětem to pochopitelně bylo líto a hned začaly přemýšlet o dosavadním životě veverky a důsledcích její smrti. Vyloučily, že by to bylo mládě, protože by určitě nedaleko byla maminka a tatínek a ti by se snažili ji dostat ven. Maminku a tatínka taky, neboť platí obráceně to, co bylo řečeno v předchozí větě. A tak Filip konstatoval, že to bude asi babička. Vycházel zřejmě z předpokladu, že vevečí děda by tam holt babičku nechal zašprajcovanou... Předpokládám, že všichni sledujete Olympiádu a závidíte nám, že nemusíme vstávat ve 3 hod v noci, abychom se podívali na to, co nás zajímá. Sice máme s Vancouverem taky časový posun (ona je ta Kanada poměrně hodně veliká...), ale užíváme si to, poprvé jsem v době her v hostitelské zemi!

TCHÁN NA NÁVŠTĚVĚ

Včera nám odjel tchán, a tak tu máme zase trochu prázdno, jako po každém odjezdu návštěvy. Dle plánu s Guillaumem absolvovali projížďku na sněžném skůtru, která je naprosto nadchla. Jeli proto až za Quebec, tj přes 250 km, aby měli ještě větší zimu a ještě víc sněhu. To se jim splnilo, protože jezdili při – 20 st., což je pěkná kosa... Já jsem dlouho váhala, zda mám s dětmi jet s nimi a počkat na ně ve městě, ale nakonec jsem vyměkla a raději jsme se hřáli doma. Projížďka na skútru probíhá tak, že každý má svůj skůtr, s turisty jede průvodce, který zná terén a vede je bezpečnými trasami, půjčovna zapůjčí obleky včetně teplých kalhot, bundy, helmy, rukavic a samozřejmě skůtru. Ten má dokonce vyhřívaná řídítka, aby jezdcům za jízdy neodpadávaly prsty na rukou. Guillaume s tatínkem byli naprosto nadšeni, ujeli cca 80 km a neměli ani jednu omrzlinu, což považuji za úspěch. Tchán si v prních dnech svého pobytu u nás postěžoval, že tohle není žádná zima, že všichni přehání, když mluví o místní zimě a že zas tak strašný to neni. To ale tvrdil, když nastala jednodenní obleva a bylo plus 9 st. O dva dni později už jsme jeli kupovat pořádné rukavice, podvlíkačky, kulicha a tchán měl radost, že bude mít co povídat, až se vrátí do teplých krajin. Jinak náš život pokračuje v rytmu, udávaném naší nejmenší, ale vzhledem k tomu, že je hrozně hodná (a to teď možná dělám chybu, že to píšu, tak abych to nezakřikla), tak to docela zvládáme. Jen jsem vnitřně brblala, když jsme teď měli vzhledem k francouzské přesile obědy a večeře o několika chodech a to ta jedna ruka moc nestačí (v druhé je obvykle dítě...). Asi je potřeba se propracovat k 3. dítěti, aby člověk byl v klidu, v pohodě, už se nenechal ovlivnit a zviklat všemi možnými rádci, rádkyněmi a pseudochytrými knihami. Když si vzpomenu, jak jsem až úchylně studovala všechny možné návody na děti než se narodila Esther, vše jsem měla načteno, zpracováno systematicky jakoby setrvačností z práce nebo studií, a jak jsem byla ze všeho vyřízená. Po jejím narození to bylo furt kojit, odstříkat, teplá sprcha, kojit, odstříkat, pak zas už se mléka udělalo proto moc, takže zase nejdřív studené obklady na zatvrdliny, ty nepomáhaly, tak obklady tvarohové, pak z kysaného zelí a pak doporučovali naložit ňanro rovnou do kýble s teplou vodou. Jak zústat v této životní fázi atraktivní ženou, to opravdu nechápu. Mezitím dítě řve hlady, matka řve bolestí a vyčerpáním a to opravu k rodinné pohodě nepřidá. No a teď? Vše jde tak nějak samo a v klidu. V pohodě jsem já a tudíž i mimino a zase zpětně já. Absolvovali jsme také opět několik vyšetření a o jednom bych zde ráda poreferovala. Paní pediatričce se nelíbil Klářin kožní záhyb nad zadečkem a poslala nás do nemocnice na ultrazvuk páteře, jestli tam něco není...tak jsme se objednali do místní vyhlášené nemocnice pro frankofonní pacienty (dosud jsme vždy byli u anglofonních a zároveň jsou všichni lékaři, kam chodíme, kromě mé gynekoložky, shodou okolností také Židé, je tu velmi silná komunita). Již od první chvíle začaly organizační komplikace : na doporučení od pediatřičky nebyl jejíí vlastnoruční podpis a že tedy Kláru nemůžou vzít. Při představě, že celou anabázi včetně placení nekřesťansky drahého parkovného absolvuji znovu jsem tedy našla nějakou kancelář, odtud poslali faxem pediatričce to doporučení na vyšetření, tu museli najít, pak jej podepsala, faxovali to zpět a nakonec to přislo na oddělení UZ. Jenže mezitím mě všichni ti lidé, co měli ten den jít na UZ, předběhli. Pak tam vozili hospitalizované pacienty, urazy atd atd, takže jsme čekali a čekali. Měli jsme tam být v 13h a když před 15h stále nic, říkala jsem si, že je fajn, že děti mají odpolední aktivity...a nemjusím pro ně jet. Když už ale bylo po 4 odpo, začala jsem se nervozně dožadovat , aby Kláru vzali dřív..., protože v 17 už opravdu děti končily. Obvolala jsem kamarádky a nikdo zrovna nemohl mi je vzít... V 16.30 nás vyzval takový hošík, abychom jej následovali do vyšetřovny. Tak tam tak čekám a ptám se, kdy přijde lékař a on, že ten UZ bude dělat on. No jestli mu bylo 20, tak hodně, ale hodně přeháním. Když zjistil, že jsme Češi , tak začal básnit o našich fotbalistech a to mi k jeho věku sedlo spíš než UZ páteře. Tak jsem se diplomaticky optala, co že je jako zač a on že je technik, který se na to podívá a výsledek posoudí pak lékař. Během vyšetření mi v jednu chvíli něco popisoval a říká „tohle je to a to, to mi jednou říkal náš lékař...“. No, velkou důvěru to ve mně nevzbudilo. Posléze se vyšetřovnou prohnal lékař, strávil tam celkově asi 45 vteřin, řekl, že je vše OK a že pošlou zprávu. Mladíček mi řekl, že jsem dnes měla štěstí, jak to rychle šlo, že jsem ani nemusela moc čekat - jen od 13 do 17h...pro děti jsem pochopitelně ten den splavená dorazila pozdě, ale hlavně , že výsledek byl OK... Ono tady totiž organizace práce lékařů je trochu jiná , někdy ku prospěchu věci, někdy méně. Sestřičky pacienta nejdříve vyslechnou (např. se ptá , jaké mám k Dr. připravené dotazy, obavy, sepíšou a aktualizují v PC základní info), odvedou vás do vyšetřovny a když zváží, poslechnou srdce atd, tak pak jen přijde Dr., odpovídá na předem připravené dotazy a hned zase odbíhá do vedlejší vyšetřovny, kde už je zase připraven ke startu další pacient. Takže je vše opravdu rychlejší. Dr holt fakt dělá jen ty hodně odborné věci a zbytek zajistí sestra. Ovšem v té nemocnici je ještě co zlepšovat...jinak to ale není tak blbý systém. Ale teď jdu preventivně spát, protože buhví jaká bude noc. Klára měla včera své první očkování, tak buhví, zda jí to náhodou nebolí. Neočkuje se tu proti TBC jako u nás v porodnici, ale až kolem půl roku.

Miminka v kanadské zimě

Miminka v kanadské zimě Letošní zima je tu skutečně narozdíl od té české mimořádná: sněhu tak málo, že se ani v okolí nedá bobovat, zimní obleky jsou tím pádem odřené od asfaltu, jak se o něj děti odírají, chladno sice je, téměř pořád je ráno -10, ale zase to není dost, aby otevřeli oficielní kluziště na rybníčcích a řece. Prý je třeba pár dní alespoň 15. Jak jsem již jednou naznačila, s kočárem mi to fakt nevadí, i tak je na mě těch 10 s miminem dost. Quebečaní se tváří, že jsem cimprlich, že při těch 10 12 můžou ven i novorozenci. Ale proč tu zase prudim se zimou....protože chci popsat, jak se tady s miminy přežívá zima a jaké vybavení zde existuje. No a letos by se šiklo v Čechách, protože na takové mrazy jsem nikdy nic moc kromě klasického fusaku s beránkem neviděla. Pro nejmenší miminka tu prodávají naprosto úžasný vynález. Takový superteplý návlek na autosedačku, tzv. Ptit Coulou, který má pouze nahoře otvor jako komín, kudy jde dovnitř trochu vzduch. Ten náš Ptit Coulou má tvar berušky.viz foto. Pod dítětem je také taková teplá podložka, na tu se dítě položí, návlek se natáhne na sedačku a můžete ven. Doporučuje se do MINUS 25 st. Musím uznat, že je to sice drahá záležitost, ale asi nejlepší investice letošní zimy (nám ji přinesl Ježíšek, to se máme ). Navíc do toho v podstatě nefoukne vítr, narozdíl od kočáru. Já osobně to naprosto oceňuji při ježdění pro děti a zpět, či jakýchkoliv jiných popojížděních. Navíc už pod to není třeba dítě navlékat do kombinézy. Dle výrobce stačí čepice a svetr. No, já se furt bojim, že mi mimi umrzne, tak ji navlíkám víc, ale evidentně jí to nevadí. Tady totiž nikdo s kočárem s klasickou korbičkou nejezdí (je mi líto zkroucených mimin), moc na procházky v zimě nechodí, všichni se přesunují autem s autosedačkami, naklapnutými na kočárek, o to víc se jim tu pak takový Coulou hodí. Mj existuje to 4 roky. Pak je taky legrační vozítko, a to jsou takové sáňky se sedátkem, které je vypolstrované a na ty sáňky se napne igelitová jakoby pláštěnka proti sněhu , větru apod. Ale teď je na to málo sněhu na chodnících. Jinak se dá přemísťovat s vozítkem, které možná někdo zná jako vozík Charriot (navíc made in Canada, což jsem nevěděla), který se přihákne za kolo. Tak na pro zdejší klimatické podmínky ještě univerzálnější a vymakanější, protože se může nejen vozit jako trojkolka kočár, ale vyháknou se kolečka, naklapnou lyže a hurá třeba na běžky. Jen se člověk musí téměř osedlat, navlíct postroje a vezete si dítě. Jen nevim, jak to maj vymyšlený na kojení. Vysedlat, odhalit, nezmrznout, osedlat... Nabídka kvalitního zimního oblečení za dobré ceny, jak jsem již také psala, je tu skutečně naprosto úžasná, až mě napadá, zda by nestálo za to to do ČR dovážet. Letos by mi určitě všichni utrhali ruce. Máte ještě někdo zájem?...:). Teď sice sezona v podstatě skončila, protože v obchodech už visí plavky a trička s krátkým rukávem, ale však ona zase brzo začne. Perfektní fusaky, kombinezy, návleky atd atd. Velice kvalitní dětské i dospělé boty, ověšené etiketami, označujícími, od jaké zimy si je můžete vzít. Tak třeba máma si zde pořídila boty, které vám garantují do -74 st. Vtipné je, že zrovna do -74 a ne -75 nebo -73, ale budiž. Dětské zimní obleky jsou i opravdu hrozně pěkné, ty dospělé jsou z hlediska mody ne vždy úplně trendové...

Právě včera nám přijel francouzský dědeček a tchán, kterého jsme sem nalákali jednak na Kláru – a bude tak prvním zástupcem francouzské sekce (jak naši nazývají rodinu Guillauma), který bude mít čest ji osobně vidět a to takhle malinkou – a jednak na Kanaďany velmi oblíbenou zimní kratochvíli, a to projížďku na sněžném skůtru. Podél silnic vedou specielní trasy pro skůtry, zvláštní značení – taky jsem se to učila, když jsem si dělala řidičák – oblíbené je ježdění na zamrzlých jezerech, kterých jsou tu spousty. Jen občas se stane, že tam někdo zahučí i se skútrem, jako zrovna asi před týdnem a bohužel se špatným koncem. Je tu totiž letos poměrně „teplo“, a tak není led, jak by měl být. Tak doufám, že Guillaume s tatínkem budou jezdit na osvědčených trasách. Když sleduji a srovnávám teploty v Praze a tady, tak je to dost podobné, často dokonce vyhrává Praha, co se chladu týče. Sněhu je taky relativně málo, ale tady, když už jednou napadne, tak do března neroztaje. Ovšem zejména letos si opravdu nestěžuji, neboť jsem lopatu, co vozím v autě, ještě nemusela k vykopání se ze závějí použít. Stejně jako určitě všude je teď i tady spoustu aktivit a iniciativ ve prospěch Haiti, ale až mě překvapuje, s jakou účastí a soucitem se Kanaďani snaží pomoci. Faktem je, že je tu spousta přistěhovaných z Haiti, a tak jsou vazby silnější. Jak ve školce, tak ve škole už proběhla akce pečení domácího pečiva a jeho prodej ve škole dětem jako svačinka a po škole rodičům jako odpolení svačinka, takže si někteří kupovali vlastní buchty, které den před tím napekli. Jak Filip, tak i Esther mají ve svých třídách každý nového spolužáka, což jsou děti evakuované z Haiti. Jde ale většinou přeci jen o privilegované případy dětí s rodinami, kterým se podařilo prchnout, takže je tam vždy nějaká vazba na Kanadu, nebo to jsou děti lidí, kteří dělali pro nějaké nadnárodní instituce. Způsoby vybírání peněz jsou opravdu různorodé, chodí mi SMS od operátora, abychom přispěli, pokaždé při placení v obchodě se vždy předem ptají, zda zároveň přispějeme, ve škole jsou zřízené bedničky na šeky, po městě pochopitelně taktéž, od různých institucí už jsme dostali maily, atd atd. Uvědomila jsem si že, pokaždé, když se nám narodí dítě, stane se ve světě nějaká katastrofa. Když se narodila Esther, skoro po 2 měsících bylo 11. září 2001, pár dní po narození Filipa se prohnalo tsunami a teď tohle. Tak raději už s budeme s dětmi končit...

Francouzský dědeček v Kanadě

Právě včera nám přijel francouzský dědeček a tchán, kterého jsme sem nalákali jednak na Kláru – a bude tak prvním zástupcem francouzské sekce (jak naši nazývají rodinu Guillauma), který bude mít čest ji osobně vidět a to takhle malinkou – a jednak na Kanaďany velmi oblíbenou zimní kratochvíli, a to projížďku na sněžném skůtru. Podél silnic vedou specielní trasy pro skůtry, zvláštní značení – taky jsem se to učila, když jsem si dělala řidičák – oblíbené je ježdění na zamrzlých jezerech, kterých jsou tu spousty. Jen občas se stane, že tam někdo zahučí i se skútrem, jako zrovna asi před týdnem a bohužel se špatným koncem. Je tu totiž letos poměrně „teplo“, a tak není led, jak by měl být. Tak doufám, že Guillaume s tatínkem budou jezdit na osvědčených trasách. Když sleduji a srovnávám teploty v Praze a tady, tak je to dost podobné, často dokonce vyhrává Praha, co se chladu týče. Sněhu je taky relativně málo, ale tady, když už jednou napadne, tak do března neroztaje. Ovšem zejména letos si opravdu nestěžuji, neboť jsem lopatu, co vozím v autě, ještě nemusela k vykopání se ze závějí použít. Stejně jako určitě všude je teď i tady spoustu aktivit a iniciativ ve prospěch Haiti, ale až mě překvapuje, s jakou účastí a soucitem se Kanaďani snaží pomoci. Faktem je, že je tu spousta přistěhovaných z Haiti, a tak jsou vazby silnější. Jak ve školce, tak ve škole už proběhla akce pečení domácího pečiva a jeho prodej ve škole dětem jako svačinka a po škole rodičům jako odpolení svačinka, takže si někteří kupovali vlastní buchty, které den před tím napekli. Jak Filip, tak i Esther mají ve svých třídách každý nového spolužáka, což jsou děti evakuované z Haiti. Jde ale většinou přeci jen o privilegované případy dětí s rodinami, kterým se podařilo prchnout, takže je tam vždy nějaká vazba na Kanadu, nebo to jsou děti lidí, kteří dělali pro nějaké nadnárodní instituce. Způsoby vybírání peněz jsou opravdu různorodé, chodí mi SMS od operátora, abychom přispěli, pokaždé při placení v obchodě se vždy předem ptají, zda zároveň přispějeme, ve škole jsou zřízené bedničky na šeky, po městě pochopitelně taktéž, od různých institucí už jsme dostali maily, atd atd. Uvědomila jsem si že, pokaždé, když se nám narodí dítě, stane se ve světě nějaká katastrofa. Když se narodila Esther, skoro po 2 měsících bylo 11. září 2001, pár dní po narození Filipa se prohnalo tsunami a teď tohle. Tak raději už s budeme s dětmi končit...