Jiný kraj – jiný mrav

Konečně jsme spojeni se světem ! Máme internet i telefon. Ač by se to nezdálo, byla to celkem anabáze, která nám zabrala poměrně dost času : vyznat se nejdříve v nabídce místních provozovatelů, zjistit kdo je kdo, v technických možnostech, které se nabízejí atd...U každého jsme byli několikrát a pokaždé jsme se dozvěděli něco nového... Především proto, že všude jsou samí mlaďoši studenti, kteří jsou sice velmi milí a usměvaví, ale na vše se ptají chytřejších kolegů či volají na vlastní infolinky. Pak jsme zase zjistili, že náš dům patří mezi 1% všech domů v Motrealu, kam má technicky přístup jen jeden provozovatel, takže vlastně ani výběr nemáme. Nakonec řešení je takové, že máme internet, pevnou linku a televizi přes kabel. Pak ještě vyřešit otázku napětí v síti na 120V, neb naše vybavení z Evropy zde nefunguje bez transformátorů, a jiných zásuvek, pokud náhodou něco zvládne 120 i 240V V další fázi jsem řešila mobilní telefón, neb dle zvyku z domova je pro mě představa vyjít z domu bez mobilu téměř nemožná, měla jsem mimochodem dokonce dva... I tady platí : jiná země, vše jinak. Už při procházení se po ulici či při jízdě metrem je vidět, že lidé se koukají kolem sebe, povídají si spolu a v metru čtou noviny. Narozdíl od nás, kde se za chůze telefonuje, v restauraci se telefonuje a v metru SMSkuje. Pochopila jsem proč. Mobily jsou hrozně drahé a vlastně to ani moc mobily nejsou. Vysvětlím : zaprvé - paušál je vysoký sám o sobě, zadruhé - minuty se odpočítávají, ale nejen za čas, který člověk někomu volá, ale i pokud někdo volá vám!! Pak si hezky připlatíte 7 dolarů za zobrazení čísla volajícího, 7 dolarů za vedení schránky, 7 dolarů poplatek za připojení k síti, 1 dolar poplatek za možnost volání na tísňovou linku, 5 dolarů za zobrazení volaných a zmeškaných čísel. Ale nejvtipnější mi přijde, že pokud voláte na mobil, který si volaný koupil v jiném městě – to jest má jiné předčíslí, ale třeba je vedle vás, užitý tarif se mění na meziměstský. Takže to je vlastně takový nemobil. Shrnuto podtrženo, mám u sebe zatím pro jistotu svůj český mobil, který mi tu krásně funguje, neb naštěstí už i zde používají síť GSM a s mobilem zatím uvidím. Až budu taky mít komu volat, že... Odjezd Abych se ale vrátila k prvním dojmům: Po 14 denních srpnových prázdninách ve Francii jsem si ještě vydyndala týden v Česku, který jsem jen s dětmi strávila u našich mezi Prahou a Nouzovem. Program byl nabitý – poslední kontroly u všech možných doktorů a zejména loučení naněkolikrát s karamádkami. Bé,bé,bé. Bohužel to vše uteklo jako vždy, když by to člověk nejradši zastavil. 22.8. už se nedalo nic dělat, museli jsme se pochlapit a vyrazit směrem za oceán, s mezipřistáním v Paříži. Jako vždy, adrenalinovým situacím jsem se nevyhla. Pokud letíme všichni čtyři, není nikdy problém, pokud jsem s dětmi sama, vždy se něco najde... Už na letišti v Praze jsem musela před zraky ostatních cestujících přezabalit naše totálně napěchované kufry, neb jsem překonala povolenou váhu na jedno zavazadlo. Sice jsem mohla mít víc kil celkem (neb za oceán se toho může vláčet víc – což jsem si - jak otec trefně poznamenal - mohla ověřit dříve...), ale méně na každou tašku, kterých už jsem stejně neměla víc, jenže tašky už tak praskaly ve švech, takže jsem nevěděla kam rozmístit a narvat asi 7kg. Takže velká panenka sem, malá tam, narychlo dokoupený CD obalit svetrem, aby nekřuply, atd atd., knížečky, vymalovánky, samolepky, lízátka, bonbony hlavně ssebou do letadla na 10 hodinou cestu. Pak už slzavé údolí s našima a klapka. Do Paříže jsme doletěli včas, beze stresu jsme se přemístili na správný termínál, kde jsme byli 1h před odletem. Nemohla jsem ale zaboha najít odbavovací přepážku do Montrealu kvůli vydání palubní vstupenky. Když už jsem začala pochybovat o svých schopnostech najít č. 5, optala jsem se nějakých letištích zaměstnanců, kudy že na Montreal. K mému úžasu mi sdělili, že přepážka je již 15 minut zavřená a odbavování skončilo. Šmitec. Tak jsem se nedala a začala říkat, že tu máme jen mezipřistání a jdeme rovnou z letadla, atd., tak ať si hergot zapnou počítač a ty pitomý palubenky mi vytisknou. Je to ovšem nezajímalo, byrokraty francouzský, suše mi sdělili, že to prostě už nejde, nástup je uzavřen a příští letadlo letí večer, ať si zkusim přehodit letenky a odkráčeli. Sice jsem X-krát Guillaumovi říkala, že se klidně může stát, že mi letadlo z Prahy náhodou uletí, ale ve chvílí, kdy se mé ironické výhrůžky začaly měnit v Paříži v realitu, už mi to tolik vtipné nepřipadalo. Tak jsem obě děti, panenu, dva ruksaky a dva dětské kufříčky naložila na vozíček a sprintovala jsem hledat prodej letenek. Naštěstí to nebylo daleko, našla jsem tam Kanadské aerolinky a začala škemrat, aby nás ještě vzali. Zase tvrdili to samé, tak jsem jim tam apelovala na city, že jedem do Mtl poprvé, co by říkal manžel, že s dětmi nemůžu čekat celý den na letišti, atd atd, až se slitovali a zavolali někoho, kdo skutečně přepážku číslo 5 zprovoznil a vystavil palubní vstupenky. To, že jsme neměli místa vedle sebe, už byl jen drobný problém, který jsme vyřešili až v letadle. Cesta proběhla bez problémů, děti byly zlaté. V Montrealu jsme si už jen vyčekali nekonečnou frontu na pasové kontrole, kdy asi uprostřed, kdy již nebylo cesty vpřed ni vzad, Filípek oznámil : „kakat, už to nevydržim“. Tak jsem mu vysvětlila, že prostě MUSÍ, jinak nás nepustěj za tátou. Vydržel. Poté jsme ještě museli čekat další frontu na vydání povolení k pobytu a studiu pro děti, což už byla brnkačka. Celí natěšení, že už to máme vše v kapse, jsme si šli pro kufry, ale na pásu už kroužilo jen pár osamělých tašek, naše to ale nebyly. Chvíli jsme ještě čekali, ověřila jsem si, že jsme u správného pásu a začalo mi být jasné, že už asi ten den nedorazí. A nedorazily. Přivezli je až druhé den. Takže opět vyřídit reklamaci, celníkům detailně popsat obsah tašek a poté ještě absolvovat další, neuvěřitelně detailní celní kontrolu tašek, co nám zbyly. Psali si i výrobní čísla foťáku, mobilu, kamery, hodnotu mých náušnic. To už toho celkem děti měly plný zuby a tak, aby nezlobily ještě více, dostaly každý od paní celnice černý gumový rukavice, který jim dokonce nafoukla. Pěkná hračka. Takže po asi 2 hodinách na letišti jsme se shledali s Guillaumem, který nás dovezl do nového domu, na který jsme byli hodně zvědaví. Zejména já, neboť jsem ho předtím viděla jen na fotkách. Stěhování, škola a první průzkum okolí Dům je v moc pěkné čtvrti, která mi hodně připomíná Londýn a jeho rezidenční oblasti. Jsme asi stejně tak vzdálení od metra jako v Hloubětíně, také je to k nám stejně do kopce. Jezdí tu kousíček i autobus do školy, asi 5 minut pěšky od nás je sice frekventovaná, ale obchody dobře vybavená třída. Domy jsou nádherné, některé velmi velice, většinou ale na malinkých pozemcích a navíc předzahrádky nejsou oplocené, mají pouze dekorativní charakter, takže tím každý dům z mého pohledu ztrácí drahocenné metry čtvereční zahrádky. I ten náš. Pokud by byla jinak zahrádka 500m2, tak by mi to nevadilo, ale když není vůbec, tak je to srdcervoucí. Budu to tu muset nějak osázet, aby to alespoň vypadalo jako zahrádka. Jsme tu v ulici jediní, kdo tam maj jenom trávu a to ještě nerovnou a nedokonalou. Všichni tu mají dokonalé anglické trávníky, asi mají zahradníky a navíc samozavlažovací hadice. Vodou šetřit nemusí – tady je totiž vodní komunismus – voda je tu zadarmo. Prostě nikdo nedostává žádnou fakturu za vodu, pochopitelně z lidí to dostanou jinak, ale takhle mají alespoň pocit, že to nic nestojí. Když jsem si hledala, zda tu nepůsobí také Ondeo-Lyonnaise des Eaux, nejprve jsem se divila, proč tu nejsou. Tady jim ale zatím skutečně pšenka nepokvete. Samotný dům je z r. 1930. Možná, že někdy v 50. letech předělali elektřinu a vodu, ale to bylo asi naposledy, kdy proběla nějaké modernizace. Dům je docela veliký a prostorný, dobře řešený. Potřeboval by ale pořádný face-lift, alespoň do něčeho se pustíme sami, něco postupně zajistí majitel. Oproti Třešňové, která byla uzpůsobena pro rodinný život v tomto století, zde se zastavil čas asi před 40 lety. Počínaje kuchyňskou linkou, troubou, myčkou, pračkou a konče neotvírajícími se nebo nezavírajícími se okny, kde se hromadí chumáče pavučin, ke kterým nemůžu. Počáteční stavy, hraničící s depresí, mám snad již zdárně za sebou a vzůru do práce. Abych ale neopomněla to podstatné: po příjezdu z Čech jsme měli 4 dny na vzmátoření se z časového posunu ( který je pro informaci 6 hodin, t.j.pokud je v Česku 18 hodin, tady je teprve 12 hodin) před zahájením školního roku. 26.8. ve 13 hodin bylo tedy slavnostní zahájení nového školního roku. Děti jsou obě zapsané ve francozské škole, která jede podle programu ve Francii, ne podle kanadského. Škola se jmenuje College International Marie de France a zahrnuje výuku od 4 let do maturity. Filípka nám nakonec také vzali, ačkoliv nesplňuje věkovou hranici 4 let do konce září. Takže Filip je ve své třídě nejmladší a Esther v první třídě nejstarší. Po příchodu si třídní paní učitelky rozdělily děti i nás rodiče, přesunuli jsme se do tříd a Esther ve škole první den strávila 2 hodiny, z toho jednu hodinu s námi. S Filípkem jsme byli ve školce s Guillaumem celou dobu. Druhý den už ale sranda skončila. Z několika důvodů. Jednak nástup v 8.50h pro Esther a 9.10 pro Filipa. Odchod domů v 15.00h. Pro Filipa jsem sice mohla přijít a nakonec přišla v 13h, ale byl jediný, kdo měl tak vstřícnou matku. Jednak bylo třeba se do školy nějak dopravit – nyní už bez Guillauma. Nenapsala jsem zde, že jsme si pořídili k tomuto účelu auto. Je to Toyota a protože je malinko vyšší, než jsme zvyklí, děti jsou přesvědčeny, že máma má džípa. Tak je při tom nechávám... Den předtím odpoledne ale bylo třeba vůz v garáži trochu přemístit, abychom se k něčemu dostali, protože už tam řádili stěhováci, jak uvádím dále. Ale když to šel Guillaume zkusit, auto ani neškytlo. Totálně vybitá baterie, pochopitelně motorem do garáže, navíc ve svém autě Guillaume neměl propojovací kabely. Tak nám nezbylo nic jiného než zavolat servis Toyoty, kteří slíbíli, že do hodiny budou na místě. Když ani po druhé urgenci nepřijeli, začínala jsem promýšlet alternativní způsob cesty z/do školy. V 22 hod., kdy byl Guillaume na pracovní večeři a já už usínala, přijel servisman z Toyoty, zkonstatoval, že nová auta mají velmi často málo nabitou baterii, auto mi zprovoznil a řekl mi, abych s ním teď tak hodinku jezdila po městě. Jak vtipné s dvěma spícíma dětma doma a bez GPS, které měl Guillaume. Tak jsem auto postavila naštorc do garáže zadkem ven, abychom se v domě ještě neudusili, a nastartované jsem ho tam asi 30 min nechala. Když přijel Guillaume, ještě s ním chvíli jezdil, dostal se do zácpy a pěkně si užil noční Montreal. Další den ráno už jsem jen bojovala s vraty od garáže, které se ne a ne otevřít a pak zase zavřít, pak nastavit GPS a hurá poprvé do školy. Děti měly zákaz promluvit a jakkoliv mě rozptylovat a po 8 minutách jízdy jsme byli na místě. Sice jsem byla mírně orosená, ale vše OK. Ráno mi Filip sdělil, že doma se mu ještě do školky chce, ale až budem ve školce, že už se mu tam chtít nebude. Měl pravdu... I Esther došlo, že to taková legrace nebude a ráno před bránou školy plakala, že do školy nechce. Naštěstí ji utěšila její milá paní učitelka, ale přeci jen mi jí bylo líto, protože pro ni je to tu asi největší změna. Když to Filip viděl, pochopitelně také bulel a paní učitelka jej ode mně musela skutečně odtrhnout. To pak člověk jede domů s takovými smíšenými pocity. Doma na mě ale čekal takový binec, že jsem na to musela přestat myslet. Kontejner s našimi věcmi totiž dorazil do Montrealu naštěstí poměrně rychle a jediný den, kdy mohla proběhnout vykládka věcí v domě bylo....úterý – první den školy. Původní přestava, že bude vybaleno do 13hodin vzala velmi rychle zasvé, do školy jsme museli oba a stěhováky jsme museli s kontejnerem před domem nechat samotné a důvěřovat jim, že to zase do kontejneru nedají zpět a neodjedou fuč. Asi ale viděli, jaké designové kousky nábytku máme, můj stokilový archiv Týdnů, Mého domu, Maminek a Marianne je neoslovil, takže jsme vše našli po návratu v pořádku. Jen ne všechny krabice ovšem donesli tam, kam měli, takže další den museli přijít znovu. A protože tady se vše dělá dle předem popsaných postupů, naši skládací skříň z r. 1915 nám nemohli sestavit normální stěhováci, ale musel na to být přizván „skříňový specialista“. Už mi celkem začínalo vadit mít doma denně stěhováky, kteří sice umí rozříznout krabici a všechno vyndat na zem či stůl, protože za chvíli už tu opravdu byly nesourodé hromady a já nevěděla, kam s tím. Nuže, specialista na skříně přišel a skutečně se představit jako „specialist for armoires“. Tak jsem jej dovedla k hromadě prken, ale celkem si poradil, odmítl i mou nabídku, že mu přidržím, co bude třeba a během 10 minut bylo hotovo. Přišlo mi neefektivní jej zase poslat pryč, tak ačkoliv specialista na skříně, ještě přemístil asi 20 krabic knih. Jako odborníka jsem jej požádala, zda by něco nevymyslel, aby se na neuvěřitelně křivé podlaze, kterou zde máme, neustále neotvírala dvířka od knihovny. To ovšem specialisté nemají v popisu práce. Nakonec mi dal dobrou radu, abych si zajela koupit specielní podložky. Tak jsem šla do garáže a suterénu, našla jsem nějaká dřívečka, ty jsem nalámala, specialistu jsem poprosila, aby podržel knihovnu, dřívka jsem tam šoupla a bylo. Postupně se dostáváme do fáze, kdy 2-3 bedny už jsou jen v několika místnostech, věci postupně začínají někam patřit, dům postupně čistím, ale jak by se mi tu šikla Máša či Dana na úklid...No, možná tu taky někde nějaká bude. Když už jsem začínala mít pocit, že to tady nebude zas tak hrozné, čekalo na mě překvapení. Na to, že se tu všude probíhají veverky už jsme si pomalu zvykli. Na hřištích, po střeše, na terase, po silnici, všude. Ale když jsme při večeři doma na naší verandě najednou uslyšeli takové šmátrání a viděli jako zpod prken podlahy terasy vylézá nejdřív jedna chlupatá hlava, pak druhá a třetí mrcha, dost rychle mě přešla chuť. Byli to totiž - a teď pozor – tchoři. Prý tu prostě volně ve městě žijí. Při představě, jaké odéry produkují, se mi dodnes dělá nevolno. Druhý den jsme tedy zjišťovali, co s tím, zda existuje nějaká detchořovací jednotka. Oni tu mají ale hodně rádi přírodu a zvířátka, takže nejdřív je nutné písemně doložit, zda člověk již učinil veškerá možná optaření k jejich vypuzení, jinak nepřijdou. Tak teď prý musíme sehnat asi 1 kg naftalínu, ten nacpat pod terasu a čekat, zda jim to skutečně nebude vonět a pláchnou... Dám vědět... Další dny ve škole už byly jen lepší, Esther je z paní učitelky nadšená, Filip už také. Škola se jeví jako velice kvalitní, velmi kosmopolitní, rodiče vypadají slušně, pro nás je asi nejvíc šokující národnostní mix. Děti všech barev pleti a tvaru očí, z čehož je asi 30% Francouzů, 30% Quebečanů a zbytek všechno možné. Češi jsme tam ale asi jediní. I ruštinu a polštinu jsem slyšela. O tom, co se ve škole a školce probírá zase někdy příště. Až se sem naučím vkládat fotky, bude to zajisté záživnější a barevnější, zatím se na ně můžete mrknout na fleg.rajce.net. Kanada - Quebec - Montreal Jsme v druhé největší zemi na světě co se rozlohy týče, kde ovšem žije pouze něco přes 31 milionů obyvatel, z čehož vyplývá, že místa je tu dost. O každý kilometr čtvereční se v průměru dělí jen dva lidi. 90% Kanaďanů se ale tísní na jihu země, v blízkosti hranice s USA. Vždyť i my ji tu máme za humny - 40 km vzdálenou. Ze všech 10 provnicií a 3 teritorií je provincie Quebec, kde se nachází Montreal, nejlidnatější, žije tu 1/4 obyvatel Kanady a největší, je 3x větší než Francie. Hlavním městem Kanady je Ottawa a hlavním městem Quebecu není Montreal, ač je největší, ale Quebec City. 35% Kanaďanů je britského původu, 20% jsou potomci francouzských přistěhovalců, přičemž v Quebecu žije naprostá většina frankofonních Kanaďanů. Původní obyvatelé jsou Indiáni (0,5 milionu) a Inuité - Eskymáci, kterých je poskrovnu 41 000, kdo by tam v tom mrazu taky vydržel. Quebec je z politického hlediska v neustálém sporu s anglofonním zbytkem Kanady a téměř polovina populace Quebecu by dala přednost odtržení od Kanady. Mimo Montreal, který se nám dosud spíše než frankofonní spíše jeví jako dokonale bilingvní, je anglicky hovořících obyvatel málo. Místní Francouzština, nad kterou se Francouzi ušklebují, má výrazný přízvuk, který nese stopy francouzštiny, kterou se hovořilo na severu Francie v době prvních osadníků. Používá velké množství anglických slov, ale v mnoha připadech narozdíl od francouzštiny, používá legrační překlady. Například na silnicích není STOP, ale ARRET. Oficielní jsou ale jazyky oba. Pokud na mě někdo začne hovořit běžnou quebečtinou, musím se přiznat, že jej musím i několikrát žádat, aby zopakoval, co říkal. Oni francouzské francouzštině v pohodě rozumějí. Ve městě skutečně snad všichni od elektrikáře, prodavačky jízdenek až po ředitele hovoří perfektně oběma jazyky. Vždy je jeden z nich dominantní, ale je to ohromující. Montreal je větší než jsem si původně myslela, protože i s předměstími má 3,4 milionů obyvatel. Je to zajímavá směsice francouzských a anglických vlivů v kanadském prostředí, ale centrum jako takové spíše budí dojem anglosaského města. K mé velké radosti je tu přeci jen výrazně znát evropský vliv, takže po ulicích jsou kavárny s teráskami, lidé CHODÍ po chodnících, je tu spoustu parků, kam se chodí joggovat a říká se, že od jara do podzimu jsou tu lidé pořád venku, protože si užívají než zapadnou pod 2 metry sněhu (skutečně letos v zimě napadlo tolik!!).