KRALOVY DCERY

Historie Quebeku je sice krátká, ale jako každá kolonie si prošel těžkými chvílemi a všelijakými zvraty. Jedno z období, které mě ale zvlášť zaujaly a o kterém bych vám chtěla něco napsat, se týká počátků kolonizace zdejších území a problému, jak konkrétně zvýšit populaci v nově budovaných osídleních. Francie v první polovině 16. století postupně vyslala několik cestovatelů průzkumníků, aby našli buď novou cestu do Azie nebo alespoň nějaké drahé kovy a kamení. Prvním významným z nich, který prozkoumal dnešní Quebek byl Jacques Cartier, kterého jsou tu plné učebnice, ale i ulice, řeky, atd. Cartier území prohlásil za teritorium francouzského krále, pojmenoval je Kanada podle indiánského slova kanata (obydlí, někdy si říká, že to znamená, tam, kde se řeka – sv. Vavřince - zužuje) a bylo. Do konce 16.stoleti, to jest cca přes 50 let po objevení, ale Francie měla spíš problémy sama se sebou (náboženské války) a svými evropskými protivníky, takže Nová Francie a otázka její výraznější kolonizace šla stranou. A protože žádné drahé kamení ani cestu do Azie nenašli, zajímavým a poměrně lukrativním vývozním artiklem se časem na dlouhou dobu staly kožešiny, a tak nastaly hony na vše živé chlupaté, aby se evropské paničky předvedly. Na strategických místech se začaly zřizovat obchodní stanice, odkud vedly dlouhé cesty za „zbožím“. Do podniku byli zapojeni i místní indiáni, kteří z obchodu také naštěstí zpočátku trošku profitovali, protože honbu za zvěří zvládali lépe a znali lépe místní podnebí a území. Až od 17. století tu tedy kolonizace začala být organizovanější, různé společnosti zde měly postupně královský mandát vykonávat správu kolonie a zajišťovat zpracování kožešin. Z obchodních stanic vznikala městečka, několikrát sem byly dopraveny lodě s „pracovní silou“, což se ale ukázalo nedostačující a bylo třeba, aby se zde tito lidé skutečně usadili. V prvních letech většina nedostatečně vybavených nových osadníků nepřežila zimu ! kvůli zimě, nemocem, nedostatku vitamínů, hladu... Po čase indiáni předali know how a bylo líp, jenže komu by se chtělo usidlovat na dlouho někde, kde nejen že žijete půl roku v podstatě v lednici, z čehož 3 měsíce rovnou v mrazáku, není tam nic než krásné výhledy na nedotčenou přírodu a barevné listí na podzim (pochybuji, že první osadníci byli takoví romantici..).Ale hlavně, nejsou tam žádný ženský kromě indiánek, za nimiž je neradno chodit... A tak král Ludvík XIV. vymyslel výbornou věc, čímž zabil několik much jednou ranou. Po celých deset let, od 1663 až 1673 vypravoval na zaoceánskou cestu pařížské a normandské dívky – sirotky - do Quebeku, aby se vdaly s místními „kolony“, měly s nimi mnoho dětí a zabydlili tak Novou Francii. Celkem 800 dívek dostalo od tatíčka krále výbavu, nějaké peníze a jelo se vdávat za oceán. Sice je čekal těžký život, boj s živly a budování úplně všeho, ale možná lepší než perspektivy pařížského sirotka. Vždy, když přijížděla loď s novou dávkou, sjížděli se nápadníci z celé provincie, jaká to byla podívaná. Většina se vdala do několika týdnů, příčemž předtím ještě dostaly školení v kláštěře, jak přežít a nezbláznit se. No, a o 300 let pozdějš nikdo žádný školení nedělal... Každopádně už v Paříži vybírali velké, silné a zdravé dívky, dalším sítem byla samotná cesta lodí, a tak průměrný věk zdejších žen byl o dost delší než ve Francii, počet dětí rovněž vyšší, protože selekce byla nekompromisní. A v dalších generacích to bylo ještě markantnější. Dnes je selekce neméně přísná. Kanadské úřady si potenciální imigranty bodují podle věku, absolvované školy, profesních zkušeností, jazykových schopností, zdravotního stavu, počtu a věku dětí a hádejte, koho mají nejraději...