ŠKOLNÍ ROK 2011 ZAHÁJEN

Letošní zahájení školního roku je opět za námi. Máme štěstí, protože nástup podzimu je dosud velice příjemný, ještě před 10 dny jsme se koupali v řece, dnes jsem s Klárkou jela 3 hodiny na kole podél řeky a nemohla jsem se nabažit nádherných výhledů na ni, nebe azurové, Klára ve vozíčku klidná, asi se taky kochala...vzala jsem jí spoustu hraček a jídla, proto musim mít vozíček ve verzi pro dvě děti. Filip tedy ve 2. třídě a Esther ve 4. Filip má stejnou učitelku jako Esther ve 2. třídě. Jinak se pochopitelně zase všechny děti proházely a jede se nanovo. Esther má letos nóvum. Vloni jsme jí dali přihlášku do specielní bilingvní třídy v rámci stejné školy. Byla přijata, za což jsme strašně moc rádi, protože dětí bylo asi 3 víc než mohli vzít. Brali však jen začátečníky, aby si je vyučili od začátku. Teď tedy mají jeden týden vše ve francouzštině a další týden úplně vše v angličtině. Musí tedy normální program stihnout 2x rychleji, úkolů je ještě víc, ale opravdu to do té hlavinky leze. Mají sympatickou učitelku na anglické týdny a velmi velice sympatického pana učitele na francouzské týdny. Klárce taky začal krušný život. Přihlásila jsem ji do jesliček. Je to tedy taková instituce, kde má pani ve svém baráku povolení hlídat děti. Maximálně 9 dětí ve věku od 6 měsíců do 5 let na dvě učitelky. Údajně jsou všechny tyto hlídací zařízení tohoto typu pod dohledem jakési školní správy města, ale když jsem si pár jestliček prošla, docela jsem o jakémkoliv dohledu pochybovala. Ne vždy je vše čisté, ne vždy mají místo na hraní dostatečně oddělené od obýváku, ne vždy mají židličky na jídlo a ne jen rohová domácí sedací souprava, ne vždy mají zahrádku, ne vždy jsou daleko od dálnice, ne všude větrají, ne všude to ladí mému oku. Ale především, i když se vám to nelíbí, nejsou místa. Nechci Klárku odstrčit celodenně, ale tak 2x dopo, abych alespoň něco udělala. Každopádně, ta místa, která jsem měla k dispozici , byla díky kamarádkám, jejichž ratolesti do těch jestliček chodily a daly kvalitní referenci o mě a Kláře. A tak to tu funguje se vším. U nás se tomu říká tlačenka neboli protekce, a není to vůbec pěkné. Tady se to jmenuje networking, neboli reseautage neboli propojování sítí (nebo spíš rozhazování sítí) a je to důkaz, že jste schopní, že máte přehled a v podstatě jinak se ani nenajde práce. Musí vás někdo doporučit. Také je velmi in chodit na školení a učit se, jak správně „tlačenkovat“ (mají na to i sloveso). To by se divili, jak jsme byli dobří v tlačenkování ještě v nedávných letech. Ale ono to dnes nebude o moc jinak. Ale zpět k věci, Kláře se v jeslích kupodivu nelíbí, řve jak tur a drží protestní hladovku a přebalovku (nenechá se přebalit). Učitelka říkala, že tedy nechodí s dětmi ven, protože by na ně někdo zavolal policii, že týrají děti, kdyby jim Klára řvala na procházce. Tak celé 3 hodiny křečovitě drží flaštičku, méďáčka a mističku s křupinkami, které jí připomínají domov....hrozná krakavčí matka, že ji tam nechá. Říkáte si to taky?

Rekapitulované léto

Letošní dovolená v Čechách nám úplně prolítla...Sice byla o trochu kratší než obvvykle, a tak jsme toho tolik nestihli, kolik jsme chtěli a asi proto jsme lítali jak z divokých vajec. Díky všem za to, že jsme s vámi mohli pobýt, našim za trpělivost s námi a poskytnutí přístřeší, za revoluční rozhodnutí v podobě instalace bazénu, panu učiteli z Vojtěšské za jedničku z češtiny, ale to spíš Estherce za trpělivost, píli a vytrvalost při učení paralelně s její francouzskou školou, piánem apod. Báře za půjčení vybavení na pobyt s omluvou, že nám nevyšlo více setkání, Marcům za moc přijemný pobyt v Sušici, kterážto mě skutečně nadchla, v naprosto dokonale nově zrekonstruovaném domě (možnost ubytování viz. Jablicko.net), Freiovům za vynikající polévku a klouzky ze zahrady, Štefanům za neutuchající aktivitu a výlety po Praze, , Káče za ojedinělý zážitek z projížďky na vlastním koni, Sandře za estetický zážitek z krásné zahrady, Lorenzům za jedinečný den na svatbě Markéty junior ve stavení pamatujícím snad ještě J. Žižku. Trochu vypadám, že jsem právě dostala oscara a plkám, že. Letošní pobyt proběhl poměrně standardně, žádné výrazné jobovky se nekonaly, Prázdniny v Kanadě Po čtyřech dnech ve Francii jsme se přesunuli zase zpět do Montrealu, protože jsme měli v plánu setkat se asi 500 km severně od Mtl s Guilaumovým bratrem, který už tam mezitím dorazil s rodinou a s nimiž jsme měli chvíli pobýt. Společně jsme šli na pár výletů, včetně prohlídky místní velmi známé ZOO, což mi tedy osobně přijde úchylně, jet 500 km do ZOO, když v Praze je taková úžasná, ale budiž...další den jsme vyrazili na kola s plánem vykoupat se v jezeře, podél nějž jsme jeli. Po asi 2,5 hod jízdy, kdy už děti doslova padaly vedrem z kol a Klára se vařila ve vozíčku a nikde žádný veřejný vstup do vody, jsme se naštvali a řekli si, že v jednom místě sjedem z cyklostezky k vodě a poprosíme domorodce, jestli bychom se nemohli svlažit na pár minut. Šla jsem je sebevědomě poprosit a uprosit, ale normálně s typickým úsměvem mi řekli, že je to soukromé a BOHUŽEL. Docela dlouho jsem je přemlouvala, ale ani vařené děti ho nezlomily... A tak že to je jen pár km.Že máme jet do městského kempu. Tak jsme zase vyšlápli znovu šílenej kopec a jeli dál a dál a dál.A dojeli jsme do kempu. Jenže ten byl soukromej a se soukromým vstupem do nesoukromého jezera. Že prý městský je dál. Tak nás zase hnali pryč. Děti byly apatické, ležely na zemi a byly červené jak raci. Nikde žádný stín ani picknickovací plácek, jakých jich jsou všude jindy mraky. A jeli jsme dál. Když už jsme se dostali na silnici s tiráky, tak se musim přiznat, že už jsme toho měli tak akorát dost, Guillaumův bratr jel o pár km dál na výzvědy a my seděli uprostřed stoupání někomu na předzahrádce. Po návratu bratra jsme usoudili, že jsme to minuli a zase jeli zpět, po této šílené skorodálnici s 5 dětmi a dalším ve vozíčku. Nakonec jsme našli cedulku na nějaké SPA a pláž a to byl ten kemp. Hrnuli jsme se do vody, bahno nebahno, řasy neřasy, ale jediný komu to upřímně vůbec nevadilo byla Klára. No vlezli jsme tam, nakonec. Po cca 15 min relaxu se ale začalo nebezpečně zatahovat od západu nebe. Guillaume navrhl, že bychom se měli vypravit hned zpět. S tímto návrhem však u nikoho neuspěl a ráchali jsme se dál. Po dalších 10 min se ale začala zvedat totální vichřice a Guillaume, že bychom měli jet (asi tak 12 km cesty). A zase neuspěl, protože bychom asi spadli z kol. Všimli jsme si veřejných záchodků, že se tam schováme, protože už začínalo pršet. Nakonec byla bouřka jako blázen a my zjistili, že u těch slavných záchodků je půjčovna kol. Tak jsme se tam té slečně nakvartýrovali a povídali. Nakonec z ní vypadlo, že je pobočkou půjčovny, kde jsme si půjčili kola ráno. Nakonec jsme tedy už nikam na kole ten den nejeli, nechali jsme je u hodné slečny, jejíž hodný přítel dojel pro Guillaume a bratra a odvezl je k autům. Ale škoda, protože jezero Lac Saint Jean je nádherné, obrovské jak půlka Česka, takže spíš máte pocit, že jste u moře. Jen s tím soukromým vlastnictvím se můžou jít vycpat. Ale jak jsme se opět přesvědčili i tento WE, je to holt u všech jezer a je třeba si předem na www najít, kudy do vody oficielně. Zlatý český veřejno. Další den jsme navštívili proslulý historický skanzen, což byla vesnička kolem papírny u vodopádů Val Jalbert, která v podstatě přestala existovat po hospodářské krizi v 30.letech min.stol. Tak docela jsme se usmívali, když jsme procházeli dřevěnými domy z roku 1910 či 1920, z nichž většinu údajně ponechali svému osudu, takže se propadly a teď to ukazují jako ilustraci dávných věků. V jiných zřídili hotel, abyste si mohli prožít noc „jako kdysi“. Taky je tam lanovka do kopce k vodopádům a autobus, ve kterém dostanete do řidiče přednášku. Ten náš měl smůlu, protože celou přednášku Klára řvala jako tur....., ale vyhodit z autobusu si nás náš customer friendly řidič nedovolil. No a to nemluvim o obchodu s hovadinkama pro turisty. Je fakt obdivuhodný, co všechno umí udělat i z nejmenšího prdu. To se musí uznat, že marketingově to zvládají dokonale. Velmi mě zaujala např. zachovalá záchodová mísa ve vitríně. Nebo porcelán z též doby. Zřejmě v nejbližší době otevřu skanzen u nás doma.