Video o Quebeku

Ještě jedno hezký video o Quebeku, ovšem ve francouzštině, takže určité vtipné komentáře ve fr. nebudou nefrancouzštináři oceněny....

Allons, enfants de la Patrie....

Ještě než sem popíšu naše zvykání si na Francii, chtěla jsem vložit poměrně originální zážitek. 11.listopadu se ve Francii slaví konec 1. světové války. Vyhledem k tomu, že již nejsou na živu přímí účastnící bojů, vešel letos v únoru v platnost zákon, ustanovující tento 11.11. za den pocty všem padlým a účastníkům válek a bojů až do současnosti. Před cca 3-4 týdny přisla Esther ze školy s tím, že jsou ve třídě jen dvě, kdo neznají Marseillaisu. Ona a ještě jedna holčička. Moc mě to netrápilo. Po týdnu z ní ale vylezlo, že se ji musí naučit, protože se přihlásila, že ji bude zpívat s dalšími dětmi před radnicí při přiležitosti oslav 11. listopadu. A jako bonus ještě Odu na radost jako Evropskou hymnu. Tak jsme trénovali a trénovali, ale francouzská hymna je opravdu docela těžká a dlouhá, pro dítě naprosto nesrozumitelná a její fanaticky bojovný text již politicky nekorektní. Na you tube je spousty verzí, takže po několika dnech už to notovala i Klára. Ráno 11. byla Esther nervozní a řešila, jestli tam má vůbec jít. A protože jsme měli na návštěvě ještě Guillaumovu sestru Patrici s rodinou, vypravili jsme se nakonec podpořit Esther v deseti lidech. Na místě Esther doplnila nepříliš široké řady zpěváků, což byly děti z 5. tříd z městs a pár dospělých zpěváků z místních sborů. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsme totálně zapomněly na Ódu... Po malé zkoušce ji najednou ještě s 2 holčičkami zavolali a něco domlouvali. Tak jsem myslela, že ji vyexpedovali kvůli Ódě.... Při samotné ceremonii pak najednou koukáme, že všechny 3 najednou kráčí k organizátorům, od nich dostávají květiny a čekají na svou slavnou minutku. Poté slavnostně pokládají květiny k památníku mrtvým vojákům před radnicí našeho Rueil před zraky celé městské garnitury, poslanců a nějakého generála a dalších vojáků a veteránů. Naprosto bravurně to zvládly a pak si s nadšením zapěly - opět se sborem - Marseillaisu. Tak bych chtěla konstatovat, že na to, že tu jsme 2 měsíce, je to celkem úctyhodný vlastenecký čin :) Naše zabydlování zde vzala do rukou Esther netradičně a já si uvědomila, že na podobné pietní akci jsem byla naposled asi jako pionýrka před dávnými a dávnými lety... No a na Ódu otvírala pusu a nikdo si toho nevšiml. Děti dostaly trikolorové vlaječky a večer před usnutím se z Klářiny ložnice denodenně dlouho ozývá ...."...formez vos bataillons,...marchons, marchons".

Zde jen tak pro info část českého překladu hymny. Nenašla jsem celý a samotné se mi do toho nenacházelo dost sil. Takové ty poetické překlady jsem vždy bytostně nesnášela, neb neuměla....


 Vzhůru, děti vlasti, den slávy nadešel!
 Proti nám tyranie zvedá svůj krvavý prapor!
 Slyšíte v našem kraji řev divokých vojáků?
 Přicházejí vraždit naše děti, naše ženy v naší náruči!
 Do zbraně, občané! Šikujte se pod prapory!
Vzhůru! Vzhůru! Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí!
 Do zbraně, občané! Šikujte se pod prapory! Vzhůru! Vzhůru!
Nechť krev nečistá napojí brázdy našich polí!

Montreal pro všechny, kdo znají i neznají

V předchozím blogu jsem měla několik linků na hezká videa o Montrealu pro Vás všechny, co jste se za námi nestihli podívat. Je to škoda, protože ač Montreal možná na první pohled není nejatraktivnější destinace, stojí určitě za to. Je to neobyčejné místo k životu. Tento post už přidávám z Paříže, která se sice blyští více, ale moje srdce zůstalo v Montrealu. Za ty dva měsíce, co jsme tu, jsem v centru byla jednou.....berte to jako jakousi formu osobní rezistence a nevůli přijmout realitu....přiznávám a zamačkávám slzu při koukání na video....

Video ze svatby Petra a Petry

Pro zajemce sem vyvesuji svatebni videodarek pro meho stale jeste cerstve zenateho bratra Petra a Petru, ktery jsme promitli vecer v den svatby.
Je to takova restrospektiva a az cloveka prekvapi, jak se nekteri z nas meni (nekdo vice, nekdo mene....).

Z minuleho blogu video zmizelo, takze zde je :


Pekne podivani preji.
Jak se zda, pomalu se mi dari zprovoznovat domaci techniku a tak uz brzy bude i zde vice informaci o nasem novem rodinnem ziti v zemi vecnych destu....

1. Pristevek z Parize, bez diakritiky

Tak se mi bohuzel zatim nezadarilo nic presunout z bloguje. Propasla jsem kriticka data, nebot se mi navic po....pocitac, bez ktereho jsem uz nemohla vubec nic. Odpovedi na me prosby i od majitele Bloguje byly dost drsne ve stylu, my jsme to avizovali na strankach bloguje v predstihu (rozumej asi mesic) a kdo si asi chodi porad cist na jejich stranky...a ze mam smulu. Nakonec se odbornikum podarilo muj Pc totalne vyridit, protoze ac zpocatku pouze blbla obrazovka, nakonec se jim totalne zacyklil a bylo treba preinstalovat komplet windows. A ptate se, zda jsem mela vse zazalohovane? prate se dobre. Vse ne, protoze v zaveru mi nesla obrazovka a bez te blbe videt na mys pri zalohovani.  Navic pri stehovani a veskerem planovani se pocitac hodi a dost mi tak chybel. Tak to byla tuplovana depka spojena se stehovanim. Doufam, ze se i sem obcas nekdo mrkne a budu mit motivaci psat dal. Na bloguje uz jsem mela jen o fous min nez 10 000 navstev a velkou motivaci diky reakcim i mne zcela neznamych a zrejme nahodnych milych ctenaru. Par dni uz mame doma internet a pustim se zas do psani, jako doplnkove antidepresivni terapie k zivotu Parizskemu.  Hlavni terapii je intenzivni ryti a prekopani zahrady a zatravneni upravenych ploch. Budu ovsem brzy muset zacit ryt i u sousedu, pozemek ke zminenym ucelum nepostacuje.
Pokracovani priste.....
Vsechny vas moc zdravim a taky piste!.....

Pokud se podaří, pokusím se za odborné pomoci na tento blog přesunout obsah z bloguje.cz. Každopádně mě moc mrzí, že několikaletá "práce" takto vyšuměla.....Snad to půjde, aby vám byl k dispozici i archiv.
Každopádně u nás pokračují přípravné práce na stěhování, které vypukne za týden.
Dnes jsem prodala auto. Vzhledem k tomu, že Guillaume teď tráví většinu času už v nové práci v Paříži, musela jsem se chopit pro mě ne příliš atraktivních činností, jako je inzerce, servis a prodej auta. Po nepříjemných zájemcích a otázkách typu, kolik koní má auto, se našla fajn mladá holka, která s naším milým vozítkem dnes odjela....a koně jí vůbec nezajímali.

S dětmi využíváme poslední dny k výletům a všelijakým akcím s kamarády. Do Prahy bychom měli přijet 6.8.

Naše příští působiště bude kousek od Paříže, v Rueil Malmaison a mé další blogové působitě bude zde. Doufám, že i sem si najdete cestu.

Farewell

Oyez bonnes gens, cédulez la date du Vendredi 15 juin ! C’est le cœur plein de nostalgie que nous quitterons Montréal fin juillet 2012. Alors comme on est vraiment dans le trouble, venez nous soutenir pour nous éviter de péter une coche ! Afin de vous dire merci et au-revoir, à vous qui nous êtes chers et avec qui nous avons vécu des tranches de vie, nous vous attendons chez nous au 5094 chemin de la côte Saint-Antoine (accès aussi par notre cour côté avenue Grey) à partir de 19h. Il y a 4 ans, alors que le film « Bienvenue chez les Ch’tis » faisait un tabac, nous avons pris une chance en arrivant au Québec sur un scénario similaire. Certains ont pleuré en arrivant, devinez ce qui va se passer quand on quittera la Belle Province très prochainement… Certes, à défaut d’aller bouffer à la baraque à frites et de tremper son maroilles dans sa chicorée, on s’est réfugié dans des choses « écoeurantes » comme la poutine, les sous-marins, le jello et les hambourgeois. La comparaison avec le film commence en fait par les premiers contacts que nous avons eus avec les autochtones (nos cousins d’Amériques, si méconnus de notre métropole nombriliste) et à leurs mœurs bizarres. A son travail, Guillaume observait que les gars du plancher enfilaient leur sarrau au dessus de leur camisole, quand ils ne rangeaient pas leurs guenilles dans leurs chaudières. Tout ça pour pogner une congestion à faire des bouchons (c'est-à-dire des congestions) pour faire des bouchons (c’est-à-dire des capsules) sur leur lieu de travail. C’est bon, vous catchez ? Lada quant à elle a dû vite repasser à l’anglais pour comprendre les déménageurs pourtant francophones. Elle a dû également repasser le permis de conduire, son permis tchèque n’étant pas reconnu. Et puis les canadiens ont imposé un visa aux tchèques. Normal, les agents d’immigration canadiens, bien que mille fois plus accueillants que leurs chers voisins du sud, avaient reçu la consigner de tous les « checker ». Bref après ces petites péripéties d’intégration, on est vite tombé en amour avec le Québec … et le Canada. Et à Guillaume de lancer à Lada une joke : « ça te tente, une canadienne ? ». Et hop ! Klara est arrivée. Ah les joies de l’hiver au Québec ! Il faut dire qu’avec les gosses, on atteignait jusqu’à 15 tires par semaine. Vivre l’expérience des tentes (canadiennes) Huttopia de la Sepaq par -5°C, les joies de patiner sur le canal Rideau ou au lac aux castors, de visiter l’hôtel de glace et de participer au Carnaval de Québec ou à la fête des neiges. Brrrr, fait frette au Quebec, mais c’est l’fun. On retiendra du Québec surtout la chaleur … de ses habitants, leur accueil et leur courtoisie exemplaire, leur simplicité, leur stoïcisme, leurs casseroles aussi… Alors que va-t-on retenir de notre expérience québécoise et avec quel bagage va-t-on repartir sans y perdre le nord ? On a appris à jaser sans placoter, à éviter la bouffe avec des préservatifs (c’est-y pas mêlant ?), à apprécier les beans, les fèves au lard, les oreilles de crisse de la cabane à sucre Sûr, nous emporterons avec nous quelques hectolitres de sirop d’érable, mais surtout des tonnes de bons souvenirs. J’arrête ici mes niaiseries de maudit colon, de toute façon chu pu capab’ d’jouer à cette game-là. Alors nous serions très heureux si vous pouviez au moins passer le 15 prendre un verre dans le courant de la soirée.. T’inquiète, y aura des breuvages en masse, des boissons, des liqueurs (pas forcément celles que tu crois…). Tu te feras pas enfirouaper, viens crouser les pitounes ou les blondes de tes chums.Et pis ben se te veux, à défaut d’braire insemble, on chint’ras le « p’tit quinquin », « je reviendrais à Montreal », « la complainte du phoque en Alaska » ou autres refrains dont vous pouvez vous munir à défaut de raconter des histoires de Cafougnette. Merci de nous confirmer votre présence et de vous mettre dès maintenant en quête de baby-sitter Mais coudon, ça s’rait d’valeur qu tu puisses pas venir. Un m’ment d’né t’sais, ça f’rait pas de bon sens ! Allez, Ciao Biloute ! PS : comment va-t-on faire, nouzot’ pour tanker l’char avec un gaz si dispendieux en Europe ?

KRALOVY DCERY

Historie Quebeku je sice krátká, ale jako každá kolonie si prošel těžkými chvílemi a všelijakými zvraty. Jedno z období, které mě ale zvlášť zaujaly a o kterém bych vám chtěla něco napsat, se týká počátků kolonizace zdejších území a problému, jak konkrétně zvýšit populaci v nově budovaných osídleních. Francie v první polovině 16. století postupně vyslala několik cestovatelů průzkumníků, aby našli buď novou cestu do Azie nebo alespoň nějaké drahé kovy a kamení. Prvním významným z nich, který prozkoumal dnešní Quebek byl Jacques Cartier, kterého jsou tu plné učebnice, ale i ulice, řeky, atd. Cartier území prohlásil za teritorium francouzského krále, pojmenoval je Kanada podle indiánského slova kanata (obydlí, někdy si říká, že to znamená, tam, kde se řeka – sv. Vavřince - zužuje) a bylo. Do konce 16.stoleti, to jest cca přes 50 let po objevení, ale Francie měla spíš problémy sama se sebou (náboženské války) a svými evropskými protivníky, takže Nová Francie a otázka její výraznější kolonizace šla stranou. A protože žádné drahé kamení ani cestu do Azie nenašli, zajímavým a poměrně lukrativním vývozním artiklem se časem na dlouhou dobu staly kožešiny, a tak nastaly hony na vše živé chlupaté, aby se evropské paničky předvedly. Na strategických místech se začaly zřizovat obchodní stanice, odkud vedly dlouhé cesty za „zbožím“. Do podniku byli zapojeni i místní indiáni, kteří z obchodu také naštěstí zpočátku trošku profitovali, protože honbu za zvěří zvládali lépe a znali lépe místní podnebí a území. Až od 17. století tu tedy kolonizace začala být organizovanější, různé společnosti zde měly postupně královský mandát vykonávat správu kolonie a zajišťovat zpracování kožešin. Z obchodních stanic vznikala městečka, několikrát sem byly dopraveny lodě s „pracovní silou“, což se ale ukázalo nedostačující a bylo třeba, aby se zde tito lidé skutečně usadili. V prvních letech většina nedostatečně vybavených nových osadníků nepřežila zimu ! kvůli zimě, nemocem, nedostatku vitamínů, hladu... Po čase indiáni předali know how a bylo líp, jenže komu by se chtělo usidlovat na dlouho někde, kde nejen že žijete půl roku v podstatě v lednici, z čehož 3 měsíce rovnou v mrazáku, není tam nic než krásné výhledy na nedotčenou přírodu a barevné listí na podzim (pochybuji, že první osadníci byli takoví romantici..).Ale hlavně, nejsou tam žádný ženský kromě indiánek, za nimiž je neradno chodit... A tak král Ludvík XIV. vymyslel výbornou věc, čímž zabil několik much jednou ranou. Po celých deset let, od 1663 až 1673 vypravoval na zaoceánskou cestu pařížské a normandské dívky – sirotky - do Quebeku, aby se vdaly s místními „kolony“, měly s nimi mnoho dětí a zabydlili tak Novou Francii. Celkem 800 dívek dostalo od tatíčka krále výbavu, nějaké peníze a jelo se vdávat za oceán. Sice je čekal těžký život, boj s živly a budování úplně všeho, ale možná lepší než perspektivy pařížského sirotka. Vždy, když přijížděla loď s novou dávkou, sjížděli se nápadníci z celé provincie, jaká to byla podívaná. Většina se vdala do několika týdnů, příčemž předtím ještě dostaly školení v kláštěře, jak přežít a nezbláznit se. No, a o 300 let pozdějš nikdo žádný školení nedělal... Každopádně už v Paříži vybírali velké, silné a zdravé dívky, dalším sítem byla samotná cesta lodí, a tak průměrný věk zdejších žen byl o dost delší než ve Francii, počet dětí rovněž vyšší, protože selekce byla nekompromisní. A v dalších generacích to bylo ještě markantnější. Dnes je selekce neméně přísná. Kanadské úřady si potenciální imigranty bodují podle věku, absolvované školy, profesních zkušeností, jazykových schopností, zdravotního stavu, počtu a věku dětí a hádejte, koho mají nejraději...

Montrealské ráno při sněhové bouři

Podařilo se mi najít odkaz na video, kde je vidět, jak to tu vypadá v zimě, když je klasická sněhová bouře. Přesně takhle. To napadne během dne přes 20 cm sněhu a živt ve městě se na chvíli trochu zpomalí. Než najede sněhová armáda a vše odveze. Lidé vykopávají svá auta ze závějí, brodí se v novém sněhu, mají co dělat, aby vůbec protlačili kočárek skrz závěj, auta kloužou se strany na stranu a děti z toho mají obrovskou radost. Tváře ošlehané mrazivým větrem se sněhem. Vše samozřejmě trvá déle, jakýkoliv přesun se stává bojem. Ale víte co, já to nakonec mám ráda....Hlavně ty spořádané čekatele na autobus, kteří v klidu ve frontě vyhlížejí svůj mimořádně zpožděný spoj...

A Monday Morning in Montréal from lovecat productions on Vimeo.

LETOŠNÍ ZIMA, quebecká péče o děti apod.

Letos se evidentně „naše“ obvyklé zimní klima přestěhovalo do Evropy. Téměř denně je v Čechách už několik týdnů chladněji než tady, sněhu je tam teď s přehledem také více...počasí se zbláznilo. Takovou mírnou a na sníh skoupou zimu místní nepamatují. Navíc, když už něco z nebe padá, tak je to většinou déšť a jak už jsem jednou psala o obrovských teplotních výkyvech, tak většinou hned následující den po dešti spadne teplota na – 10 stupňů a míň a všude je ledová krusta. A takhle to jde dokola od prosince, sníh, radost, déšť, otrava, mráz, ledovka.... Takových 15 cm leží, ale je to takový humus. Letos jsem se ale dala intenzivně do běžkování, trasy tu naštěstí udržují i v těchto nepříznivých podmínkách dokonale, a tak si jezdím vesele na mém oblíbeném Cap St Jacques, což je rovinatá idylka s úchvatnými výhledy na zamrzlou řeku Sv. Vavřince asi 30 min od domu. Klára totiž už pobývá v jesličkách párkrát týdně a v podstatě bez remcání, takže už nemám takové výčitky. Musím uznat, že je to nakonec fajn instituce, když vám hlídají i takové malé děti. Všichni je tu šoupaj do jeslí kolem jednoho roku, tj. po skončení místního ekvivalentu rodičovské dovolené. Jen bych chtěla podotknout, že takovýto sociální výdobytek je v severní Americe raritou a několik známých se specielně přestěhovalo např. z USA do Quebeku na období, kdy byly jejich děti malé.., protože těch výhod a praktických aspektů je vícero. Tak např. i tatínek dostane hned po narození dítěte 5 dní volna, z čehož 2 placené a navíc 5 týdnů rovněž placené tatínkovské dovolené. Maminka má nárok na 18 týdnů mateřské a oba spolu se mohou podělit o 52 týdnů neplacené rodičovské. Čehož je hojně využíváno. Návrat do práce je tím pádem přeci jen jednodušší než po výrazně delší rodičovské, jesličky a školky, ač tu lidi remcají, že jich není dost, jsou a DÁ se do nich dostat, je poměrně obvyklé pro maminky s dětmi pracovat na zkrácené a poloviční úvazky, takže žen tu pracuje hodně. Je to zaběhlé a dá se to zvládat. Lidi tu mají pracovní rytmus spíš podobný našemu než např. francouzkému, tj. začínají pracovat relativně brzy, kolem 8 hod., 8.30h (narozdíl od 9 apod☺)a končí kolem 17h, a to i vedoucí. V Francii tam trčí do 20h a předhánějí se, kdo vysedí větší důlek....Na jídlo tu nemají moc času, ale ani ho nechtějí, spíš půjdou domu dřív. Jediný a velký problém je trvání dovolené, která na začátku je 14 dní za rok. Postupně se lze po X a X letech dopracovat např. 4 týdnů. Ty školkojesle jsou řešeny na několika úrovních, klasické veřejné, pod dozorem místní školské správy, poté státem dotované soukromé v domácím prostředí, to jest paní si doma udělá z obýváku školku (ten, kdo si toto doma dobrovolně udělá, je mi skutečně záhadou), pokud má více místa, jedno patro obsadí diví svěřenci a v druhém bydlí rodina. Spadá pod kontrolu veřejné školky, která by občas měla jít na kontrolu, zda se tam nedějí nepravosti. V prvně uvedených jsou normální třídy a dle věku dítěte platí normy ohledně poměru dítě-učitelka. V domácích je max 9 dětí, a 2 učitelky, věkově to je u obou od cca 3 měsíců do 5 let, tj rok před školou. V obou se platí 7 dolarů denně- někde 35, včetně sváči a oběda. Pak jsou soukromé bez dohledu, dražší, a zde vzniká problém dohledu na dané zařízení, a ty bývají cenově hodně rozmanité. Ale nikdo vás neprudí, že musíte mít papír, že pracujete, jinak, že je nevezmou, nebo že musí jít po O, protože nepracujete, což bylo pravidlem v naší školce. Když jsem paní učitelku tento týden prosila, že tam potřebuju K. nechat spát, tak ona udiveně říkala, ale to se mě nemusíte ptát, jestli může, vždyť my jsme váš servis a vy rozhodujete, co od nás potřebujete. Holt ještě nejsem úplně aklimatizovaná. A taky musím podotknout, že z naší Kláry xenofob snad nebude. Tak jednak hlavní paní učitelka je Arabka, Maročanka, její můž je černoch z Nigerie, i on občas zaskočí, když manželka něco má a je strašně hodnej. Na obídky mají děti tudíž velmi pestrou stravu, od tabouleh přes tajine k palačinkám s javorovým sirupem. Ve třídě je jedno malé černé mimino a jedna Aziatka. Také mě přivádí k údivu, který stále ještě zažívám, když přijdou někací kamarádi dětí a jen tak mezi řečí se bavíme, kolika řečmi mluví. Tak teď v sobotu tu byly děti, jejichž maminka Indka na ně mluví bengálsky a tudíž tak i děti mluví. Jejich otec je potomek ruských emigrantů, nyní Kanaďan a mluví s dětmi ale anglicky. Žijí zde a chodí do francouzské školy, takže mají dokonalou i francouzštinu. Minulý týden byla Esther u kamarádky, jejíž otec je Holanďan, maminka Italka, jsou ve francouzské škole a teď má ta holčička intenzivní angličtinu jako Esther. A to jim ani není 10! Před asi 14 dny jsme byli na návštěvě u dalších známých, přičemž ta má kamarádka se jmenuje Caroline Jerabek....ale česky už neumí. Její otec je Čech a od té doby, co zjistil, že jsem Češka, tak furt po Caroline ode mě chce recept na kynuté koláče. Ale maminka byla Rakušanka. Nějakou dobu žili v anglofonním Ontariu a teď tady, za manžela má Francouze. A takhle bych mohla pokračovat strašně dlouho, protože každý tu v sobě nese odrazy ne vždy hezkých dějin 20. století. Jsou to takové chodící memoáry. A její děti tudíž umí francouzsky, anglicky a relativně dobře i německy.... Takže to vše je velmi stimulující a myslím si, že ta generace, která tu vyrůstá a je dokonale jazykově i kulturně vybavena, je obrovské bohatství, které snad Quebeku přinese hodně sladké ovoce.