Aby se neřeklo

Aby se neřeklo, že si tu válím šunky, hned zkraje školního roku jsem zvažovala nějakou lehčí aktivitu. Práce s pravidelnou dobou v době, kdy jsem netušila, jak zejména Estherce půjde zvládnout obě školy a Filipovi nový časově náročnější rytmus, zatím nepřicházela v úvahu. Pak jsme náhodou kocem září dostali k od vedení školy k vyplnění anketu, zda bychom souhlasili, aby se ve škole zavedlo nošení uniformy. To ji ale opravdu poslali na velmi, velmi špatnou adresu. Protože s uniformami na mě do smrti nikdo nesmí! Jen upřesňuji pro méně informované, že 4 roky povinného nošení uniformy v Rusku – z toho 2 roky v hnědé s vyloženě dívčí černou zástěrou a 2 roky v prudce elegantní tmavě modré – ve mě v tomto ohledu zanechaly trvalé následky. Dvoustránový papír jsem měla vyplněný během vteřiny, všude pochopitelně jsem jim vše proškrtala zamítavě a rozhodla jsem se, toho se bohdá nestane, aby moje děti v soukromé francouzské svobodné škole nosily uniformy. Jediná cesta, kterou jsem viděla, vedla přes sdružení rodičů, kam jsem se plánovala nějak propracovat. Někdo zastává názor, že i v dnešní době volnosti a svobody by vlastně taková uniforma byla dobrou cestou k tomu, jak eliminovat třídní rozdíly, snížit náklady na nákup pestrého a vkusného oblečení, projevit pocit příslušnosti k určité škole a zajistit tím i bezpečnost dětí, které jsou lépe identifikovatelné např. mimo rámec školy na výletě. Stejně si ale bohatší holčička vezme lepší boty, kvalitnější mobil, hezčí tašku, v zimě (7 měsíců z 10) dražší bundu a oteplováky. Uniforem se stejně musí koupit víc, aby nezasmrádly a kdo se mě bude ptát, jestli se mi ten střih kruci líbí? Příslušnost ke škole stejně zase vede k elitářství – já jsem z lepší školy a každému to ukážu a vy všichni ostatní jste méněcenní. Já zastávám názor, že je třeba respektovat osobní svobodu každého a přitom stanovit rámcová pravidla, aby pochopitelně nechodily děti do školy jako do feťáckýho doupěte. No, každopádně shodou okolností se v tu dobu zrovna volili předsedové tříd a podobné záležitosti a tak jsem napsala mail, že bych se ráda stala členem sdružení rodičů. Obratem mi odepsali, ať se tedy dostavím na schůzi ten a ten den, abychom se seznámili. Dostavila jsem se a hned u vchodu jsem dostala program schůze. Tam jsem se ovšem s hrůzou dočetla, že se v jejím rámci koná valná hromada a volba nových členů vedení místního SRPŠ, jejichž seznam byl přiložen a na němž se skvělo mé jméno. Tu jsem si již pokolikáté řikala, do čeho jsem se to zase vecpala a zvažovala jsem možné únikové cesty...v tu chvíli na mě ovšem volala jedna známá maminka a můj osud byl zpečetěn. No a jako správný kandidát jsem musela pronést před asi 200 lidmi svou improvizovanou volební řeč. (Ne)nápadně jsem jim naznačila, že opravdu nemám s podobnou dobrovolnickou prací zkušenosti, ale zase jsem jim nemohla narovinu vybalit, že jsem tam jen proto, abych i vlastním tělem bránila zavedení uniformy. A přesto jsem byla zvolena.... Naštěstí od té doby se projekt uniforem neujal, ale výsledky přeci jen nebyly až tak proti (proti 55%x45%). Tak jak je podnik SRPŠ u nás zprofanovaný, tady je to poměrně aktivní spolek, rozdělený tématicky na různé komise, který se skutečně zapojuje do důležitých rozhodnutí, organizuje všelijaké veselice, jak pro děti, rodiče, tak pro učitele a VIP, rozhoduje o přidělování grantů na různé projekty atd., dosazuje členy do jiných pracovních skupin a orgánů školy. Taková malá firmička. Musím přiznat ještě jeden důvod, proč jsem tam šla, a to kvůli poznání nových lidí a kanadského pracovního prostředí. Setkání jsou měsíční, dobře se tam najíme, kdo je na škole sympatický dostane nějaký ten dolar na nový židle či knihy, či výlet, kdo zlobí má útrum. Plus nějaká ta společenská akce, což je moje komise. Taky tam máme jednoho noblesníhho pána, který je členem za to, že zná důležité lidi. Pan šedá eminence je totiž jaksi osobou Sarkozyho pro Kanadu. Asi s ním budu muset hodit řeč, aby kamarádu Nikolovi vzkázal, ať přestane blbnout. Na našem minulém setkání, které se konalo u jedné členky doma (kterážto je původem Rakušanka), mě v duchu rozesmál upřímný údiv ostatních členů nad svíčkami na vánočním stromečku. A co že jiného by tam mělo být? No přeci jen ty elektrické. Všichni tvrdili, že to vidí poprvé, že je to opravdu romantické, že to pamatují, když byli malí u prarodiců, ale hned se rozhlíželi a ptali pro jistotu po hasicím přístroji...