Trocha rodinné nostalgie

Podivná náhoda

Stala  se nám podivná náhoda. S kamarádkou jsme byly v Paříži, protože jsme se zapsaly do docela zajímavýho kursu dětské psychologie, který je založen na učení jistého rakouského psychiatra Adlera a je přežvýkáno americkou psychiatričkou Nelsenovou. Po kursu jsme šly směrem k jejímu domu. Než jsme ovšem došly, přišla jí na telefon zpráva (myšleno skutečné zpravodajství), že nějaký blázen přišel do nějaké školky, přesně v půl dvanácté, kdy jsou děti domu na oběd, odstrčil učitelky, které ho nechtěly pustit a před  dětmi se zastřelil.....

Pochopitelně dosti děsivá scéna a navíc něco, na co přeci jen tady nejsou zvyklí. Nedělají se tu preventivní cvičení, jako za oceánem (v Kanadě i USA), kdy musí být jasný plán a postup v případě vniknutí nebezpečné osoby do prostor školy.  Dokonce i naše děti měly dvakrát ročně toto cvičení, ležely pod stolama, zabarikádované dveře,  nesměly promluvit a chodila to kontrolovat policie....

Takže tady toto vzbudilo velký rozruch a všichni si jednohlasně mysleli, jaké je to štěstí, že zastřelil jen sebe....a nechtěl se mstít. Protože by to bylo tak jednoduché.

Tak jsme si tam tak četli tu zprávu a říkali jsme si, proč je přímo před námi tolik policejních aut. A na konci zprávy byla uvedena ulice, kde došlo k této tragédii. A my v té ulici byly......!

Dokonce ta moje kamarádka v té školce  měla zapsané dítě. Nakonec jej tam ale naštěstí na začátku roku nedala, protože ho vzali I blíž k domovu…..Premiér hned měnil program a jel na místo, stejně jako primátor Paříže a spousta dalších prominentů.

Tak jsme si tak říkali, jaká je to šílená náhoda…..

Jak tu funguje škola

Ještě jsem ani nenapsala, jak vlastně funguje místní škola. Když už bylo jasno, kam budou děti chodit, museli jsme si zvyknout na nový režim a podmínky. Z praktické stránky je to tak : začínají v 8:30h nástupem na školní dvůr, my rodiče je přivedeme pouze před bránu dvora. Klára se vodí přímo do třídy. V 11.30 je ovšem polední pauza a tak si děti vyzvedáváme na oběd. Mají na to dvě hodiny, a tak je vedu na 13.30 zpět. Vyučování končí v 16.30h, takže znovu do školy. Musím se přiznat, že režim, kdy sotva děti odvedete do školy, vrátíte se, uklidíte bordel v kuchyni a můžete s nadšením začít vařit oběd, protože když to tak vezmete, tak moc času nezbývá. Pak zase zpátky pro hladovce, domu, najíst, zase zpátky do školy, domů, uklidit bordel po obědě a začít dělat svačinku ???? První týdny jsem měla pocit, že jsem fakt nějaká asistentka svých vlastních dětí. Cesta do školy je asi 1km, a po chvíli už mi těch 8 denních kilometrů začalo otravovat. Ne že bych to nepotřebovala jako sůl, ale je to dost monotonní..... Další zvláštnost je, že se tu nechodí do školy ve středu. Takže je to nahuštěný do 4 dnů, kdy se v podstatě nedá nic mimo školu a úkoly dělat. Veškeré mimoškolní aktivity se dějí ve středu, takže matky přebírají nevděčnou funkci taxikářky a rozvážejí děti. Ve školách je zajištěna družina do 19hod, ale bez nějakých kroužků. A pravdou je, že největší šrumec je ve městě kolem té sedmé večer, kdy si vyzvedávají děti ze školních družin, jesliček apod., to je všude plno kočárků. Chudáci děti.... Původně nám totiž bylo řečeno na radnici, že pokud matka nepracuje, nemají děti nárok na školní obědy. Tím tedy trestají matky, které se rozhodnou pečovat o děti. Ono ani při tomto režimu v podstatě nejde hledat práci, protože než tu někam dojedete např. na interview, tak už abyste zase jeli zpátky pro děti. Ovšem po chvíli pídění a rozčilování se jsem zjistila, jak na obědy. Pokud jste totiž tak zasloužilá matka jako já, to jest máte alespoň tři děti, mohou chodit na oběd, i když vy se flinkáte doma!!!! Hurá!!!!! A tak už se teď miláčci dvakrát týdně stravují ve školní kantýně. A protože na jídlo si tu potrpí, jejich jídelníček je opravdu neskutečný. Předkrmy, hlavní jídlo, sýr, desert, výběr a recepty jak v nějaké fajnové restauraci. Grilované ryby, bio steaky, zapékané zeleninky, čokoládové mousse. Prý vařej líp než já. Tak ať. Hlavně, že alespoň občas vařit nemusim. Celkem bych občas zašla s ešusem.... Chvíli po tom, co jsme přijeli, nám všichni kladli na srdce, abychom si zařídili kartu pro početné rodiny od místní SNCF, což je něco jako České dráhy u nás. Tak jsme si to zařídili a díky Kláře (jako 3. dítě) máme na spoustu věcí 50 procent slevu. Dokonce i metrem teď jezdíme za polovic. Včera v muzeu. Tak alespoň něco.

Konečně nějaká stávka

No, už jsem si říkala, že je nějak moc sociálně klidno od té doby, co jsme ve Francii. Tak konečně děti v pátek přišly ze školy s papírkama nalepenejma v jejich "cahier de correspondence", aneb sešitě na korespondenci s rodiči (žákovská neexistuje), kde jsme měli podepsat, že bereme na vědomí, že v úterý jsou učitelé ve stávce. Esther s Filipem se ptali nejdřív, co to je stávka, ale tak nějak od dětí odtušily, že je to něco bezva, protože se nejde do školy. Filip to shrnul, že se prostě učitelům nechce pracovat, tak si vzali všichni volno. Trochu jsme tedy objasnili, co to je stávka, protože v Kanadě o tom nikdy neslyšeli. Zrovna jsem na ten den měla výborný program, takže to musim trochu pořešit. Zanedbala jsem péči o chrup a jdu si za to k zubaři pro korunku.... Jinak od října tu pořád prší, což je naprosto šílený, protože se nedá lautr nic dělat. Muzea každý víkend jsou nad naše síly, takže se tak akorát chodí od návštěvy k návštěvě a po francouzsku se hoduje. Někteří z nás už asi brzy puknou... Prý je to vyjímečně hnusné počasí, ale to nic nemění na stávajícím stavu věci.

Když už jsme u těch retrospektiv, tak sem ještě přidávám můj výběr fotek za loňský rok. Na některé toho bude moc, ale babičky a dědečci se určitě pokoukají.

PF 2013

Přejeme Vám všem vše nejlepší do nového roku, hodně zdraví, radostí a úspěchů a dobrých přátel. Připravili jsme pro vás malou rodinnou videoretrospektivu předešlého roku, kterou si můžete prohlédnout kliknutím na následující okno. Přejeme vám pěknou podívanou a budeme se moc těšit na brzké setkání s vámi. Pokud by vám to nešlo na smartphonech, tak zde je ještě link na picassu:

Sníh pošesté od 2. světové války

Zrušení bloguje byla smůla, moje motivce psát klesla, času je méně a čtenářů rovněž. Pokusím se tedy ještě jednou o reportáž z Paříže, ačkoliv tato destinace není až tak exotická jako Quebek. Včera tady ale padal sníh a nazvala bych to padající bílé endorfiny. Na to, že od září tu prší a v podstatě se nedá moc nikam vyrážet, jsme si celý víkend užívali radování VENKU ze sněhu. Údajně tu takto sněžilo pouze 6x od druhé světové války. To jsme moc rádi, že jsme se do toho trefili, protože jsme byli venku asi 16 hodin z 24. Na zahradě bylo iglů, sněhuláci, se sousedy koulovačka přes plot, do garáže improvizovaný sjezd na bobech, atd. Tolik jsme venku nebyli od září... Já jsem to už včera nevydržela, vytáhla červenej vosk, namazala své milé běžky, nasadila je před domem a vyrazila k Seině. Jen jsem je sundala u přechodu na rychlometro, moc to tam posolili. Takový obdiv jsem už alespoň od svých osmnácti nezažila. Obdivné výkřiky, potlesk, údiv, co že to je za lyže, i pes si mně očuchával a majitelka jej omlouvala, že ještě neviděl běžky. Tak jsem si tak užívala svou chvilku slávy, až jsem uviděla další bláznivou běžkařku. Téměř jsme si vyměnili telefonní čísla, jakou jsme ze sebe měly radost... Ujela jsem si tak 5 km, jen jsem byla fakt zklamaná, že neprotáhli stopy...ale co, prošlápla jsem si to tam, zpátky už to bylo fajn. Moc mě to nakoplo a uvědomila jsem si, zase, jaké jsme měli štěstí, že jsme něco podobného měli dosud téměř polovinu roku. A navíc k tomu bylo azuro...., to už bych ale chtěla moc. Děti jsou nadšené, že můžou do školy ve svém zimním vybavení, jsou jediné, kdo dnes neměl durch mokré boty a ponožky ve škole. Zase jsem si užila jízdu kočárku ve sněhu, což doporučuji jako alternativu fitka v rámci redukční diety...Jen škoda, že už to zas taje... Tady se totiž ve škole nepřezouvají, takže děti se zmáčely už na první přestávce v 10 hodin, protože choděj v teniskách a všelijakých polobotkách, a v tom pak byly až do půl 5. Předpokládám, že teď polovina třídy onemocní... Moc jsme se bavili, když jsme si uvědomili, že to podivné bouchání, co jsme občas slyšeli ze silnice, byla auta s navlečenými řetězy. Pochopitelně tu nemají zimní pneumatiky, tak si alespoň kupují řetězy. Filipova paní učitelka dnes měla 20 min. zpoždění, protože ráno nasazovala řetězy - by the way - bydlí asi 4km od školy.... Metra mají zpoždění, TGV rovněž, letadla nelétají, o autobusech nemluvě, celkem těch 10 cm vyvedlo místní ze stereotypního života. Původně jsme ten víken měli jet ke tchýni do Lille, ale při představě francouzů s letníma pneumatikama, jak se kloužou po dálnici a s rizikem, že stačí jeden blbec, který zablokuje celou trasu, jsme to my, vybavení zimníma pneu, odpískali a užili si sněhu do rána až to setmění....

Vánoce

Vánoce mě v posledních letech poněkud vyčerpávají. Stále mám takový ten pocit, že všechno musí být perfektně navařeno, napečeno, uklizeno, nakoupeno, zabaleno, doma to musí vonět, panovat uvolněná nálada, klid a mír. Jo, a já k tomu musím být krasavice domácí. Jenže se vždy něco najde a dokonalost se nekoná. Navíc dvě děti jsou prosincové a Esther má před Vánoci svátek, což ve svém důsledku rovněž napchává i tak již dosti napchaný prosinec. Takže jsme si dali nejdřív Klářiny narozeniny, již třetí a protože je to tím pádem už velká holka, vyráběla jsem jí specielní dort, protože je to taková moje beruška, a hlavně jsem ji jako miminko vozila v zimě v autosedačce s beruščím krytem. Pak obě děti dělaly nezávisle na sobě ve škole přednášku o Kanadě, takže jsme se s tím mořili poměrně dost, nástěnku, referát, atd. a aby si udělaly děti o této zemi zaslíbené sladkou přestavu, slíbila jsem ( ...blbec), že jim připravím palačinky s javorovým sirupem. Pro Filipa už jsem dělala jen lívance, protože v 6 ráno dělat 30 palačinek se děs a jde to pomalu, lívance jsou z časového hlediska optimálnější. Esther pak měla radost, děti říkaly, že to byl nejlepší referát, co slyšely ( nebo co jedly???). Filip ale vše nestilh říct, tak jen snědli palačinky a na to paní učitelka onemocněla. Přišla až před Vánoci, tak nevím, zda to ještě dořiká. Ale lívance si paní učitelka chválila.